Tundra 2011

 

Tundra 2011

 

1.7. pátek     97 km    

     Dlouho očekávaná akce konečně nastala a po šesti letech se Náčelník opět odhodlal navštívit svoje rodiště: Tundru. Ne, není třeba se děsit. Opravdu jsme nemířili do Ruska, ale pouze do jihovýchodní části Slovenska tam, kde se stékají řeka Latorica, Laborec a Ondava a kde se před léty v obci Hraň poprvé rozléhal Náčelníkův smích.

     Sraz jsme stanovili klasicky ve Šlapkách na benzínce na 18:00. To, že poslední dojel sám patron celé akce Nerez nikoho nepřekvapovalo.Ale, že se ukázal s pouze 20 minutovým zpožděním, to historie ještě nezaznamenala. Byli jsme tu:

Martin Kozák na svém Suzuki Stromu 650, se kterým těžce ničil naši image dvoutaktních strojů. Martin nejdříve prodal svou Jawu 640, posléze i ČZ 471 a my jsme s ním pro tuto akci vůbec nepočítali. Nakonec se ale uvolil, že má v úterý večer zkoušku s kapelou, takže do té doby to s námi vydrží, a pak se odpojí.

Kuře se překvapivě přidalo také, i když jenom na necelé dva dny. V pondělí se totiž chystalo do práce. Drůbež sedlal svou osvědčenou Jawu 634, které už min. tři roky slibuje kompletní generálku motoru. Pravdou ale je,že jeho přibližovadlu se na rozdíl od všech ostatních strojů vyhýbají závady a pavouci.

Míša Barták je osvědčený motocestovatel, jenž se díky pracovní zátěži uvolil nás doprovázet alespoň přes víkend. Návrat plánoval společně s Kuřetem na 634. Michal jako jediný z nás motorku neřídil, ale aby nevyčníval z davu, kouřil alespoň cigára.

Citrón klasicky na bizonovi s pavkou. Ještě před odjezdem jsem řešil dilema, zda mám jet už v pátek nebo jestli mám jít na svícu kamarádovi Bazovi. Nakonec vyhrály motorky. Měly ale namále.

Náčelník Nerez opět po pěti letech neustálé práce slezl z lešení, oprášil svou panelku 250, ohromil jiříkovskou STK a teď s nezbytným kelímkem kafe, nečesán, nemyt na nás cenil svůj nikdy nečištěný chrup. Opožděný dojezd se snažil zamaskovat nejvýhodnějším byznysem století, kdy se mu podařilo za 640 Kč koupit 10 litrů M2T. Další hláškou bylo, že nám jen tak mimochodem (a Kuřeti hlavně) sdělil, že mu to asi moc nepojede. V tom jsme mu zpětně museli dát za pravdu.

     Takže definitivní start byl po úvodní fotce v 18:25. Čekalo nás pěkných pár kilometrů, protože jsme se chystali nocovat až kolem moravsko-slovenské hranice. Přes naši republiku přecházela studená fronta od západu na východ a předpověď počasí neslibovala žádné tropy. Pod zataženou oblohou jsme tedy projížděli přes Slavkov, Bučovice, Koryčany do Boršic. Kolonu jsme vedl já, protože jsem vezl Michala a očekával jsem, že proto budu automaticky nejpomalejší.

Po nájezdu na státničku na východní straně Buchláků jsme ale marně čekali na dvojici Náča – Kuře. Nerezovi se totiž otřesy panelky povolily dva šroubky na plovákové komoře a tím pádem přestal plovák těsnit. Většina benzínu tekla pod motorku. Poruchu jsme odstranili a pokračovali dál k východu. Minuli jsme Uherské Hradiště, Kunovice a Uherský Brod. U Bánova jsme museli opět čekat na Náču a jeho navigátora Kuřete. Nerez si stěžoval,že mu motorka do kopců netáhne. Bodejť by táhla, když na ni už dva roky chodily do stodoly sedat akorát kočky a prach.

     Protože už byla tma a my v hospodě nechtěli platit eury, odbočili jsme z nového obchvatu a vrátili se zpět do Bánova. Ze dvou putyk jsme zvolili tu lidovější a po studené večeři a vychytávání mušek v podobě drobných oprav jsme zapadli dovnitř a začali objednávat Janáčky. Martin opět prokázal, že je z celé naší party nejhezčím, a tak se musel věnovat jedné místní obyvatelce. Naštěstí jen do té doby, než ji slečna výčepní drapla a nekompromisně vyhodila z restauračky. Spali jsme hned vedle kostela.

 

2.7. sobota     278 km

     V noci překvapivě nepršelo, ale bylo citelně chladno a foukal studený vítr. Obloha byla zatažená. Vzbudily nás kostelní zvony a palčivé pohledy místních lidí při cestě na nákup. Teda pravdou je, že ty zvony nás budily celou noc po čtvrt hodině.To sice není žádná výhra, ale aspoň něco dokázalo přehlušit Náčovo chrápání. Docela jsem se divil,že se mně pak hlava vlezla do „Kráječa hmyzu“. Pojedli jsme a vyrazili. Na bánovské čerpací stanici jsme ještě doplnili nádrže před Slovenskem.

     Další krátkou pauzu jsme udělali ve Starém Hrozenkově u rybníka.Pojedli jsme a pokecali se dvěma dělníky o motorkách. Jeli jsme přes Bánovce nad Bebravou a Hradiště do Partizánského, odkud nás čekala cesta po mokré vozovce. Pak se mně podařilo odbočit o křižovatku dřív a místo na Veľké Pole a Žarnovicu jsme jeli k jihu na Zlaté Moravce. Zde jsme nakoupili, pojedli a přečkali bouřku. Do Žarnovice jsme si chtěli urychlit cestu jízdou po dálnici, ale ta byla ve výstavbě. Navíc jsme dojeli bouřkový mrak, který seděl nad Štiavnickými vrchy. V dešti a hlavně pomalu jsme se konečně dostali do Žarnovice. Obsadili jsme předzahrádku hospody a čekali až přestane pršet.

     Náčelník měl neustále nějaké trable s panelkou, která odmítala svižnější jízdu. V tom se s Nerezem docela shodovala. Inu, jaký pán takový krám. I tak bylo s podivem, jak mu oddaně a s minimem poruch sloužila, i když z ní na zimu nedokázal ani vytáhnout baterku. Jo, na téma „náčelnický“ tempo a slogan „Mám čas?“ by se dalo popsat papíru…

     Cestou k Hodrušskému jazeru jsme obdivovali starobylý ráz obcí a četné těžební závody a doly. U vody jsme se dlouho nezdrželi, protože tam právě probíhalo mistrovství v rýžování zlata. Serpentiny k Banské Štiavnici jsme s Michalem vyjížděli potupně na dvojku. Město jsme minuli a přes Kozelník jsme sjížděli k řece Hronu. Po opuštění dálnice jsme jeli dál přes Zvolen a Detvu k východu. V Kriváni jsme odbočili na Hriňovou, kde jsme byli donuceni snížit rychlost kvůli objížďce. Projeli jsme i Pstrušu - vesnici, kde jsme loni oslavili návrat z Moldávie a Rumunska, a kde jsme se konečně zbavili deštivého počasí.

     Na chvíli jsme se zastavili v Klenoveckém sedle, odkud byl pěkný výhled. Taky tady Kuře opravoval Náčelnickou chrchlu, která stále nechtěla táhnout, a teď navíc kromě toho i brzdit. Nocleh Martin vybral na kopci asi dva kilometry za Klenovcem. Utábořili jsme se na pěkné pastvině na okraji lesa. Uvařili jsme si večeři a užívali krásného výhledu. Po jídle šli Michal, Kuře a Nerez  reprezentovat do vesnice. Vrátili se až kolem jedné hodiny ráno nijak nepoznamenaní místním cigánským obyvatelstvem.

 

3.7. neděle     75 km

     Ráno se počasí stále nechtělo moc zlepšovat. Zřejmě to mělo za následek, že se k vracejícímu Kuřeti a Michalovi přidal i Martin, i když podle včerejších slov u ohně měl k návratu ještě aspoň dva dny čas. Rozloučili jsme se v poledne v Hnúšti u supermarketu. Kluci se chystali k jihu na Rimavskou Sobotu, my z Náčelníkem pro změnu k severu do Slovenského ráje.

     Údolím řeky Rimavy jsme pozvolna stoupali k náhorní rovině Muráňské planiny. Projeli jsme Tisovcem a přes Červenou Skalu a Telgárt mířili stále na Poprad. Na chvíli jsme se zastavili u pramene Hronu, ale byla taková zima a silný vítr, že jsme rychle odjeli. Od Pustého Pole jsme vjeli do dešťového mraku, který máčel celé území Slovenského ráje.

     Zastavili jsme v Dobšinské Maši u hospody a dali si pár Šarišů a Kozlů. Obojí vyšlo nastejno. Pivo bylo prostě hnusný. Pokud takhle vypadá Slovenskej ráj, nechtěl bych se dostat do pekla. Asi po třech hodinách konzumace jsme vylezli na krátký průzkum okolí jezera. Pěšky jsme se dostali po železničním náspu až k tunelu, ale hustý déšť nás donutil k návratu zpět do krčmy. Podařilo se nám alespoň objevit luxusní verandu jedné chatky, kterou jsme večer i obsadili. K dispozici bylo dokonce ohniště, takže jedinou negativní věcí bylo lepší počasí a pro Náčelníka asi spousta vody v jezeře hnedle před chatou. 

 

4.7. pondělí     87 km

     Protože jsme měli včera díky dešti spoustu času, strávili jsme jej hlavně plánováním našeho prázdninového týdne. Dnes jsme proto díky tomu, že už přestalo pršet, sedli na mašiny a vydali se zpět do Stratené, a pak silničkou na Hrabušice. Měli jsme v úmyslu dostat se s Jawkama co nejblíže k Hrdlu Hornádu a řeku pokořit. Zaparkovali jsme u objektu staré vodárny poté, co jsme oba zaznamenali po pádu. Na cestě jsme museli projet brodem jednoho z přítoků řeky. Co zde chybělo na vodě, to nahrazovalo bahno. Místo, se kterým si Bizonek i s pavkou brilantně poradil, byla pro Nerezovu panelku nepřekonatelná past.

     Náčelník se před brodem nejprve ošíval a hledal jinou cestu, ale nakonec zkušeným okem vyměřil trasu, rozjel se a zapíchl se přímo do nejhlubších sraček. Těch pár cákanců nemohlo Nerezovu image nijak zásadně poškodit, takže jedinou vadou na kráse byla bolavá noha. Bizona zase soustava kaluží katapultovala kamsi do kopřiv, odkud nás Náča obětavě vytáhl.

     U řeky jsme dědovi v budce odevzdali každý po 1,5 euru, přestože podle ceníku to měly být hned 3 na osobu. Není nad to, pokud člověk vypadá patřičně sociálně. Dál jsme již jen obdivovali krásy okolí řeky, lesy, skály, jeskyně a vodu. Šplhali jsme po žebříkách a lávkách a pomalu předbíhali ostatní kochače. Náčelníka jsem ztratil až u Mnichovy diery, kde pravděpodobně zjišťoval, je-li mnich doma. Lákalo nás navštívit i Kláštorisko, místo odkud během SNP operovali partyzáni, ale z časových důvodů jsme to neuskutečnili.

     Letanovský mlýn pro nás znamenal krátkou pauzu, kterou jsme využili zdoláním řádně předraženého Zlatého bažanta. Pod Tomašovským výhledem se nás chytil déšť, který nás svlažoval až do Čengova. Odtud jsme se vraceli zpět k Hrdlu po žluté turistické značce jdoucí hranou zářezu řeky. Čekaly nás nádherné výhledy ať již na řeku Hornád a lesy Slovenského ráje, tak na severní údolí Spiše, kde dominoval kostel ve Spišském Štvrtku. Zklamáním byla návštěva zříceniny Zelená hora. Tady toho opravdu už moc nezbylo.

     Na zpáteční cestě jsme se ještě stavili ve Spišské Nové Vsi udělat nákup v marketu. Další jízda přes Novoveskou Hutu a Mlynky byla ve znamení deště. Po večeři u ohně jsme opět usínali v „naší“ chatě v Dobšínské Maši. Než jsem zabral, Náčelník se odhodlal k činu a o své vlastní vůli se rozhodl si umýt v jezeře nohy. Při této, pro něj tak netypické činnosti, objevil na dně raky. Znechucení bylo vzájemné.

 

5.7. úterý     141 km

     Dnešní ráno sice nebylo úplně přepychové a foukal dost vítr, ale bylo slunečno, a tak jsme se šli po snídani vykoupat. Při testování teploty vody se Náčovi dokonce podařilo jekotem přehlušit lokálku. Po tomto hrdinském začátku jsme přešli přes hráz Palcmanské Maši do Dedinek. Tady Náčelník zakoupil pro zvýšení motivace dvě piva a vyrazili jsme na túru.

     V osadě Geravy nás „budkaři“ opět zkásli o eura a pak už následovalo stoupání korytem potoka k Nálepkovým vodopádům. U chaty na kopci se na nás jako již tradičně spustil déšť. Naštěstí však brzy ustal a vyšlo slunce. Údolí Malého Zajfu nás absolutně okouzlilo. Kam se hrabe Kanada? Nad Stratenskou pilou jsem u rybníčků dostal kázání o rybách, ale můžu být v klidu: slovenským rybám prý citróny nechutnají. Po červené značce jsme došli do Dedinek a odtud po levé straně jezera již po neznačené stezce k železničnímu mostu přes Hnilec.

     Po obědě následovalo rozloučení s chatou a odjezd. Opět jsme si užili kvalitu známé cesty Mlynky – Novoveská Huta. Náčelníka asfaltka zničila tak, že už ani nenadával. Projeli jsme Spišskou Novou Ves a další krátká zastávka byla už v Bystranech kvůli lepšímu uchycení bagáže k nosiči. Najednou u nás stáli dva příslušníci rómské menšiny a rozumovali o motorkách. Když jména panelka a bizon gradovali pojmem mustang, bylo jasný, že jde opravdu o odborníky. Dokonce z nás začali loudit cigára, takže jsme se raději evakuovali. Za kopcem nás ale čekalo překvapení v podobě velké cigánské osady. Nejvíce nás udivovaly satelitní talíře na boudách z vlnitého plechu a eternitu. Civilizace se nezastavila ani zde.

     Projeli jsme Krompachy a minuli vodní nádrž Ružín. Přes Velký Folkmar a Košickou Belou jsme pokračovali na druhé největší slovenské město. Silnice byla přímo exkluzivní, a tak jsme rádi vychutnávali serpentiny na novém asfaltu. Provoz znatelně zhoustnul. Minuli jsme úzkokolejku, a pak nás již čekal průjezd Košicemi. Důležité bylo držet se pohromadě. Po mostě jsme překonali Hornád, a poté jsme se vyšplhali sídlištěm až na kraj města.

     Přes Byster, Ďurkov a Ruskov jsme dojeli do Bohdanovců, kde jsme se napojili na nám dobře známou silnici. Protože již byla skoro tma, utábořili jsme se ve Slaneckém sedle nedaleko silnice.

     Při míjení čtyřky chlapíků u Ďurkova se nám přihodila nemilá příhoda. Borci nám nejen nechtěli uhnout, ale dokonce se po vozovce roztáhli, jak kdyby nás chtěli chytit. Když mně jeden z nic zavadil o zrcátko, vrátili jsme se zjistit důvod jejich počínání. Bylo to ale zcela zbytečné. Chlapi byli jak houby a sotva se vlekli.

     Dnes jsme přespávali pouze pod stromy po vynoření každodenních přídělů piva z petek.

 

6.7. středa     28 km

     V noci několikrát začalo pršet, ale po chvíli vždy přestalo. Ráno jsme rozdělali oheň a uvařili snídani. Protože počasí nevypadalo nijak ideálně, rozhodl se Náčelník, že provede nákup v Trebišově, a pak provede kontrolu rodiště. Ještě pořádně přiložil na oheň špalek o průměru dobrýho půl metru, aby ukázal, že není žádnej troškař. Pak cosi zavrčel a odjel. Zůstalo po něm jenom trochu kouře a smradu jak po čertovi.

     Chvíli poté, co vyklidil pole, se spustil déšť. Tentokrát to nebyla krátkodobá nevinná sprška, ale vydatný ceďák. Byl jsem moc rád, že jsem nejel s Náčem. Přece jen jsem byl u tetičky už v roce 2004 i 2005 a pokud bych na motorce zmokl, kdoví jak dlouho bych to musel sušit.

     Když kolem 17. hodiny déšť konečně utichl, rozhodl jsem se alespoň prozkoumat Slánské vrchy. Dostal jsem se až k jezírku u maďarské hranice, a pak se přes Kalšu vrátil zpět. Na našem tábořišti přibyly asi tři auta. Když se houbaři vraceli, měli téměř prázdný košík. Nedostatek hub ale nikoho očividně netrápil. Chlapi z kapsy vytáhli nedopitou flašku vodky a už jsme čile konverzovali. To byl pravý důvod prázdného košíku! Ještě mě ujistili, že řidič, si dává pouze „vodičský“ lok a spokojeně odjeli do Slánského Nového Města.

     Večer jsem navštívil místní pohostinství. Než se nabil mobil, skousl jsem tři Staroprameny nebo aspoň to, co za tuto pražskou značku Slováci vydávali. Pitelnost nápoje hodnotí fakt, že i s výčepní nás bylo v krčmě pět.

 

7.7. čtvrtek     131 km

     Ráno konečně vypadalo tak, jak má o prázdninách vypadat. Mraky pozvolna mizely a zmáčenou zem ohřívalo slunce. S Náčem jsem měl sraz domluven v 8:00. Bylo jasný, že celá Tundra bude při jeho odjezdu plakat a všemožně ho zdržovat, takže když jsem náhodný výbuchy jeho panelky uslyšel už v 9:45, příjemně mě to překvapilo. Nereza příbuzenstvo zásobilo značným množstvím ovoce a zeleniny, z čehož jsem spokojeně profitoval i já. Blízkost Tundry na Náčelníka působila vyloženě blahodárně, takže ani moc neprotestoval, když jsem navrhnul koupel.

     Jezírko Igla pod Velkým Milíčem se nám k plavbě nezdálo zrovna ideální, i když jeden místní rybář tvrdil, že když se večer chlapi ožerou, občas tam i skočí. Barva vody však hovořila jasně. Rybář si evidentně zaměnil pojem spadnout za skočit.

     Dál jsme jeli po značně zabahněné cestě přímo přes hranici do Maďarska. Blízko vesnice Pusztafalu jsme viděli dost zachovalou zříceninu. Brzy jsme ale dali Maďarům sbohem a přes nově vyasfaltovaný přejezd jsme se vrátili do slovenského Skároše. Odtud naše putování vedlo kolem Východoslovenských železáren přes Malou Idu až k Bukovecké nádrži.

     Odstavili jsme motorky, naběhli k plotu placeného areálu (samozřejmě z vnější strany) a hurá do vody. Pak Náča dostal geniální nápad a vyrazil zakoupit dva Staroprameny. Samozřejmě nezůstalo jenom u nich. Tak jsme stáli po kolena ve vodě, (Náčelník na svůj mech mezi prstama lákal všelijakou žoužel,) kecali jsme o kravinách a najednou se Nerez spálil. Ale ne jen tak trochu! Kam se na zabarvení jeho postavy hrabala červená Karkulka? Takže od té doby se Náča koupal už pouze zásadně ve svým požárnickým kabátě.

     Nad horní Bukoveckou přehradou jsme pojedli a já si vyměnil přetržené spojkové lanko. Rovněž jsme oba přešli na rezervu. Bylo třeba se pomalu dívat po benzínce. V Rudníku, Jasově, ba dokonce ani v Medzevu nic nebylo. A to byla zakreslená v mapě! Situace se zvolna vyhrocovala.

     Před námi se tyčily Volovské vrchy. Vedla tudy krásná horská silnice, ale o benzínku jsem tady nikdy nezavadil. Nezbylo, než dát se přískoky vpřed. Přískoky byla specialita mého stroje, který se k těmto finesám uchyloval v případě přepnutí na rezervu. Pokud Bizonek přestal jet, nezbývalo, než profouknout nádrž a zase byl na chvíli klid. Náčelník tohle tempo vydržel snášet do Smolníku. Pak jsem ho již v zrcátku neviděl. Vyskákal jsem tak do sedla nad Úhornou a věděl, že mám vyhráno. Odtud už bych to do Podhradie dojel bez motoru a kousek do Rožňavy dotlačil.

     Na SMS Náčelník nečekaně reagoval. Prý ještě ukecal pumpařa v Mníšku nad Hnilcom, i když již zavíral. Obešli jsme zříceninu Krásná Horka, od hradu si vyhlídli pěkné borovicemi obrostlé hřiště v Podhradie a sjeli do putyky na pívo. Klučina za pípou ignoroval zavírací dobu a do nás Bažanty úspěšně padaly. Kolem půlnoci jsme zaplatili a přesunuli se na vyhlídnuté hřiště.

      Prvním problémem, který se nám od hradu nepodařilo odhalit byla existence plotu kolem celého areálu. Zastávka na kraji lesíka u skupiny krásných borovic vyprovokovala Náčelníka k poměrně dlouhé přednášce o nebezpečnosti klíšťat. Osoba, jejíž kůže bude jednou zkoumána řadou vědeckých kapacit a nakonec pravděpodobně vystavena v Antroposu, měla strach! Nakonec jsme se rozdělili. Já se spokojeně rozplácl na trávu pod borovice, zatímco Náča zakormidloval se svým rašelinným spacákem někam k plotu hřiště. Konečně tu byla šance, že se v noci vyspíme oba dva.

 

8.7.  pátek     140 km

     Ráno jsem byl Náčelníkem obviněn, že ho v noci někdo pokousal. Nerez se ale zapomněl podívat, co to bylo. V noci si lehl totiž fikaně přímo do místa, kudy protíkal potůček. Netuším, proč mu z té vody nebyla zima, když torzo své karimatky odkázal Kuřeti a v rámci předvádění svých fakírských schopností chrápal vždy jen ve spacáku. Celý incident probíhal asi takto. Zvířátko se jako každou noc rozhodlo zchladit žížu u potůčku a cestou narazilo na tuhého Náču. Když na něj Nerez zachrčel, tvoreček se polekal, kousl do místa, odkud se ozýval největší rámus a pak se radši zdekoval. Ať Náčelníka pokousalo cokoliv, vzteklinu to zřejmě nemělo. Jediným následkem byl konec strachu z klíšťat ve vysoké trávě. Takže Nerez, než by tupil svým ciferníkem něčí zuby, radši zkrátil „bezpečnou“ vzdálenost padesáti metrů a po větru. Zase jsem se ráno budil zmlácenej a nevyspanej.

     K Rožňavské Shellce jsem dojel skoro na výpary, ale hlavně nebylo třeba tlačit. V marketu jsme dokoupili zásoby a popovídali si z místním cigánem. Podle jeho slov, je na Slovensku víc pracovních příležitostí jak na Moravě a peníze prý není problém vydělat. Obědvali jsme na kopci nad Brzotínem, kde měla být podle mapy zřícenina hradu. Jediná zřícenina jsem byl já sám poté, co jsem celý lesík v tom děsném pařáku prolezl. Marně.

     Dál jsme jeli do Slavce, kde jsme odbočili ze státničky s úmyslem zastavit se v Gombasecké jeskyni. Výše vstupného naši návštěvu odradila. Radši jsme se snažili najít jinou jeskyni pokud možno bez investic. To se nám podařilo před obcí Silica. Asi čtvrt hodinky cesty od silnice jsme navštívili Lednici. Tak se jmenovala propast s jeskyní, kde i za dnešního parného dne byl led. Ještě jsme se chtěli stavit ve Zbojnické jeskyni, ale tu se nám nepodařilo najít.

     Další cesta vedla do Silické Jablonice a Jabloňova nad Turnou, kde jsme se napojili na státničku, po které jsme v koloně zdolali hlavní hřeben Slovenského Krasu. Znovu jsme projeli Rožňavou, ale pak již zamířili v západu na Štítník a Jelšavu. Před městem jsme si všimli v lese zapasované převrácené dodávky. Byla v tak hustém křoví, že kdyby u ní nestála záchranka, určitě bychom si jí nevšimli.

     V Sirku jsme chtěli navštívit báňský památník a nějaké vysoké pece. Kromě zvýšeného počtu snědých spoluobčanů jsme však nic nezaznamenali. Vedla tu ale na závody krásně připravená klikatá silnice na Železník a Turček, kde jsme si s Náčem s chutí zazávodili.

     Zastávku jsme udělali v Revúcké Lehotě u vodní nádrže. Byla tam ale tak špinavá voda, že jsme se radši vykoupali v řece. Náčelnická figura dostala od včerejška tmavě červenou, skoro „jawáckou“ barvu. Však se na něho připlavaly podívat snad všechny kačeny z povodí.

     Dál jsme projeli Revúcou a zaparkovali v Muráni u tenisových kurtů. Pěší cesta na Muráňský hrad nám dala docela zabrat. Výstup trval přes dvě hodiny, ale stál za to. Zřícenina byla značně rozsáhlá, překvapivě zachovalá a byly z ní nádherné výhledy jak po Muráňské planině, tak po Revúcké vrchovině. Však jsme od motorek překonali převýšení skoro šesti stovek výškových metrů! Zpáteční cestu jsme už poslední hodinku absolvovali v absolutní tmě. Spali jsme v úžlabině nad tenisovým kurtem.

 

9.7. sobota     240 km

     Po snídani se Náčelník hluboce zamyslel a vypadlo z něj, že je sobota. Měl pravdu. Nezbývalo, než se začít stahovat zpět na Moravu. Ještě jsme se stavili v Muráňské Huti podívat na vodopád. Pak jsme měli v úmyslu projet kolem potoka na Zdychavu prohlédnout dřevěnice v obci. To nám neumožnila přemíra bahna a kaluží. Projeli jsme opět Muráň a Tisovec, kde jsem za městem opravoval motorku. Za poruchu mohla pravděpodobně vadná svíčka.

     Kolem zubačkové železnice jsme dojeli do Brezna, kde jsme se ještě stavili v Čiernom Balogu podívat na úzkokolejku. V údolí Čierného Hronu jsme i pojedli a zavzpomínali, jak jsme tu byli v roce 2004. Další cesta vedla po státničce údolím Hronu. Stavili jsme se na hradě Lupča. V Banské Bystrici jsme se trochu motali, ale naštěstí jsme se nerozdělili. Pak nás už čekaly nádherné Harmanecké serpentíny. V Turčianských Teplicích jsme provedli nákup v marketu. Další zastávku jsme si dopřáli v Budiši. U pramene možná léčivé, ale určitě smradlavé vody, jsme načerpali do zásoby. Musíme poděkovat jednomu pánovi, který nás pustil před sebe v nebezpečně vypadající frontě vodychtivých polykačů.

     Z Nitranského Pravna jsme zkusili zkratku severnější než před sedmi lety. To jsme jeli na Chvojnici a Čavoj. Kvalitu cesty dostatečně charakterizuje fakt, že zde náčelnická panelka přišla o stupačku. Protože želva od těch dob nabyla kypřejších tvarů a Náčovy nožky určitě nevyrostly, jeli jsme radši na Tužinu a Gápel. Příjemný asfaltový povrch po celé délce nás dobře naladil. Do Ilavy jsme dojeli přes Zliechov a Košecké Podhradie. Koupali jsme se ve stejném slepém rameni Váhu, jako když jsme tu byli před čtyřmi lety na kolech. Nocovali jsme na hřišti ve Vršateckém Podhradie.

 

10.7. neděle     161 km

     Vstávali jsme opět do krásného prosluněného rána. Obhlídka našeho tábořiště za denního světla přinesla ovoce v podobě asi patnácti flašek od piva. Dalším ranním činem byla jízda do soutěsky pod Vršatec, kde jsme načerpali vodu. Zříceninu jsme již s Náčem procházeli víckrát, tak jsme se jen podívali na údolí Váhu a zase jsme odjeli. Zkusili jsme bývalou lesní cestu vedoucí podél Vršateckého bradla do Červeného Kameňa. Opravdu byla asfaltová až do obce. Bylo vidět , že i na Slovensku podporují cykloturistiku.

     Hranici jsme přejeli v Nedašové Lhotě. Dál naše cesta vedla přes Brumov, Valašské Klobouky, Vlachovice, Lipovou a Slavičín. Zde jsme konečně tankovali za koruny.Až sedmý supermarket nám umožnil vrátit všechny flašky. Zkoušeli jsme to v Luhačovicích, Uherském Brodě a uspěli až v Kunovicích. Před zdoláním Chřibů jsme se ještě stavili na Smrďavce, aby se náčelnická červeň trochu ochladila.Do Šlapanic jsme se vrátili stejnou cestou, jakou jsme před týdnem vyjížděli přes Osvětimany, Koryčany, Bučovice a Slavkov.

    

Závěr

     I když nám počasí z počátku naší expedice zrovna nepřálo, nakonec nám všechno vynahradilo. Dovolenou jsme si pochvalovali Náča i já a ukázali jsme, že si lze krásně užít volna, i když máte hodně hubený prasátko. Celých devět dní jednoho vyšlo asi na 5500,- Kč. Nerez sice poukazoval, že jeho stála dovča jenom necelých 3500,- Kč, ale tomuto tvrzení bych nepřikládal velkou váhu i přes opakovaná upozornění o jeho sympaticích k matematice. Projeli jsme území Moravy, Slovenska a i kousek Maďarska. Jen nás docela mrzelo, že jsme byli jen dva. Ale to je škoda hlavně ostatních. Jedním z nepříjemných zjištění bylo vítězství techniky nad člověkem ohledně stáhnutí fotek druhé části výjezdu z Náčova telefónu, kdy byly snímky nenávratně smazány. Celkem jsme najeli 1378 km.

     Co se týká poruch, tak panelka se po vytřepání šroubků z plovákovky a znovu ulomení klaksonu nečekaně zbráborala a druhou část výletu odjela sice pomaleji, ale spolehlivě. Bizon se prezentoval přetrženým spojkovým lankem, spálenou svíčkou a přískoky, které způsoboval ucpaný benzínový filtr při nedostatečném tlaku v nádrži.

     Náčelník uložil panelku i se svým požárnickým kombiné zase na x let do stodoly a šel si odpočinout k míchačce. Jenom doufejme, že to nebude zas na celou pětiletku.