Moldávie 2010

Komentář Hořák

 

   Letos jsme se konečně dokopali k vlastnímu výjezdu poté, co mně loni veškerou dovolenou spolkla exkurze do Ruska. Původně jsme počítali, že by s námi mohl ještě vyjet jako už několikrát Kuře. Ten ale zůstal maximálně loajální firmě a svoje cesty do Bosny si vždy plánoval až podle množství zakázek. Dalším potenciálním spolucestovatelem mohl být Kyslík, tam ale opět zaměstnavatel odmítnul dát dovolenou. A to jsme termín doladili s Básníkem schválně už v půlce července, aby si všichni mohli v pohodě dovolenku domluvit. Plán cesty byl průjezd Slovenskem a Ukrajinou do Moldávie, odkud jsme se chtěli přesunout do Rumunska někam ke Konstantě, abychom si užili trochu moře. Cesta zpět pak měla vést přes rumunské Karpaty, konkrétně přes Bran, Maďarsko a Slovensko zpět na Moravu. Termín jsme stanovili netypicky mezi 24.8.-10.9.-čili 17 dní.Pět dnů před výjezdem jsme opět museli start odložit a to až na ráno v sobotu 28.8..

    V pátek nás ještě Básník pozval do Hostěnic na rozlučkovou grilovačku. Vzhledem k naprostému nepochopení ze strany počasí a celoodpolednímu dešti, jsme se sjeli až asi ve 20:00. Byli tu za pány domu Básník s Martičkou, pak veterán Náčelník, osazenstvo sajdy Míša Barták a já a nakonec Luboš Dřinka. Špízy jsme bravurně zbodli a po zdolání několika piv jsme akci kolem 23:30 rozpustili.

 

1.den  280km

     Na sraz v 10:00 na parkovišti před Penny ve Slavkově jsme s Míšem dorazili jen s desetiminutovým zpožděním. Básník tu již byl i se zapůjčeným Bizonem. Jeho MZ 250 se totiž před měsícem sama vyřadila z provozu banální, nicméně rozhodující poruchou. Šlo o obroušení spojkové hřídele, kterou se ještě nepodařilo vyměnit. Básník dal nakonec přednost zapůjčení Jawy, před opravou své vlastní motorky. S Michalem jsme tvořili zbylé dvě třetiny výpravy na 639 s bednou a Pávem. Po dokoupení věcí v marketu jsme se konečně vydali vstříc dobrodružství. Překvapivě jsme nedojeli ani tak daleko (před slavkovské nádraží) a už jsme museli řešit první poruchu. Byly jí nečekaně velké výkyvy do stran u červené Pavky. I po dotažení všech šroubů se situace mnoho k lepšímu nezměnila. Úchyty pro křížový kloub byly vychozené jak na novém tažném zařízení motorky,tak na spojení s rámem Páva. Bohužel mně tento stav při předvýjezdové kontrole ušel. Po montáži tažného jsem jezdil s vozíkem vždy jen na lehko a toto chování jsem přehlédl. Nakonec jsme situaci vyřešili max. odlehčením Pavky. Další nedobrovolnou zastávkou byly kopce přes Chřiby, kdy mně odmítala jet 639. Nakonec jsme zjistili,že jde pouze o nedostatek benzínu. Vše vyřešilo přepnutí na rezervu. Jeli jsme klasicky po státní na Uherské Hradiště a Trenčín.

     Obědvali jsme mezi Uherským Brodem a Šumicama v poli. Bylo dost chladno a mokro od deště. Ten nás o chvíli později dohnal a přinutil k hodinové pauze na hostětínské autobusové zastávce v předhůří Bílých Karpat. Na Slovensko jsme projeli v Nedašové Lhotě. Skoro na každé pauze jsme dotahovali tažná zařízení Pavek. V Bytči na křižovatce upadl z vozíku blatníček Básníkovi, nám jenom o okamžik později. Nejprve jsme jeli kolem Váhu přes vesnice, na Žilinu jsme již vjeli na hlavní tah. Kvůli černým dešťovým mračnům jsme odbočili před Malou Fatrou na sever a snažili se projet přes Terchovou. Tam jsme dnes poprvé potkali příslušníky s radarem. Za vesnicí jsme provedli výměnu tažných zařízení na Bizonovi (naštěstí jsem vzal a k nosiči přikurtoval i staré tažné). Básník si změnu nejprve pochvaloval, později se kývání opět vrátilo. Ještě jsme se stavili na pár fotek ve Vrátné dolině. Přes Dolný Kubín jsme dojeli do Kalamen. Náročný byl zejména přejezd Chočských vrchů mezi Osádkou a Lúčkami. Byla tu silně rozbitá silnice s prudkým stoupáním. U termálního zřídla jsme si uvařili večeři a pak s pivem zalezli do vody. Po půlhodince jsme se i s Jawkama přemístili blíž k vesnici, kde jsme si vyhlídli k noclehu velkou verandu nějaké chaty. V noci slabě pršelo.

2.den 290km

     Snídali jsme u ohně před závorou v Kalamenské průrvě. Vyjížděli jsme asi až v 10:30. Ještě jsme provedli několik fotek vodopádu v Lúčkách a pak jsme pokračovali dál na východ. U vesnice Černý Váh v podhůří Nízkých Tater nás zastavila značka zákazu vjezdu. Po rozhovoru s hajným jsme ale dostali povolení k průjezdu. Značky zde byly nainstalovány nově. Když jsme tu projížděli s Michalem a Kuřetem v roce 2001 určitě tu ještě nebyly. V obci Spišský Štvrtok jsme z bedny potratili vlajku, ale Básník si ztráty všimnul a dovezl nám ji zpět. Další nepříjemností byla informace o zákazu průjezdu přes Krompachy. Takže jsme ve Spišských Vlachách museli odbočit a dál pokračovat kolem hradu přes Bradla. Zde jsme si s Básníkem vyměnili pozice, abychom si i my užili trochy legrace v kouři z M2T. Ve Vranově nad Topľou jsme nakupovali v Tescu. Dešťová mračna nás svírala zepředu i zezadu, pokračovali jsme proto v cestě. Po asi hodinové přestávce kvůli přeháňce na autobusové zastávce v Topoľovce jsme pomalu vyhlíželi místo k noclehu. Na kopci nad vsí Myslina jsme si uvařili večeři a spoléhali, že pro nás bude nějaké místo na místním hřišti. Už za tmy jsme sice hřiště našli, skládalo se ale jen ze dvou branek a silně podmáčeného trávníku. Projeli jsme celou obec, ale nic přijatelného jsme neviděli. Nezbývalo, než hledat jinde. Se štěstím jsme projeli Humenným. Na 639 jsem musel mít neustále dost vysoký otáčky, jinak kolabovala elektrika. Bizonek zase měl jen 35W žárovku, která na mokrým povrchu moc neosvětlovala a když, svítil světlomet stejně trochu mimo. Nakonec jsme přespali jen tak pod stromem u fotbalového hřiště v Kamenici nad Cirochou.

3.den 130km

     Celou noc nás sice zdatně ohryzávali komáři, ale naštěstí nepršelo. Ráno, když jsme se soukali ze spacáků se na nás dokonce dojel podívat i starosta, aby nám popřál dobrého rána a šťastné cesty. Evidentně krasavice, která mě sem včera přivedla, byla jeho dcera. Ještě před hranicí na Ukrajinu jsme se rozhodli něco provést s červeným Pávem, protože jízda s ním byla podle Básníka neúnosná. Telefonát spolužákovi do Vranova se ukázal marný. Nezbývalo než Pavku opravit. To se nám podařilo až napodruhé v servisu v Kamenici, kde nám ochotně zapůjčili kladivo. Ještě jednou díky! Kývání přívěsu do stran Básník zmírnil vložením podložky mezi úchyt rámu vozíku a svislý čep křížového kloubu. Ve Snině jsme nakoupili několik piv. Už z Ladomirova klesala cesta na východ. Byly odsud krásné výhledy na celé Zakarpatí. Střídaly se tu lesíky s nádherně rozkvetlými loukami.

     Průjezd přes celnici v Ubľe trval asi padesát minut.Za rady chtěli celníci 10 Eur, tak jsem jim je dal.V postatě mně neřekli nic nového, ale při vypisování bumážek zřejmě poznali, že tu nejsme často a zodpovědně se nám věnovali. Jen mě mrzí, že jsem jim dal tolik.

     Eura za hřivny jsme vyměnili ve Velkým Berezným (1 hřivna= 2,50kč). Obědvali jsme na odpočívadle u řeky Už. Klukům jsem v kostce vykládal, na co si mají dát pozor. Je tady neustále třeba si hlídat množství paliva, protože někde jsou pumpy až 80 km od sebe, je nutný nevyčnívat z davu kvůli pokutám policii, je potřeba si soustavně kontrolovat věci na nosičích, jestli se na zdejších cestách něco neuvolnilo a nespadlo, je třeba jet opatrně a být neustále ve střehu nejen kvůli nerovnostem vozovky, ale třeba skrz psy nebo dobytek atd..

     Silnice na Sol byla asfaltová, ale dost hrbatá. Projížděli jsme údolím řeky, kudy spolu se silnicí vedla i železnice. Cestovní rychlost klesla na trojku. Pokud jsem někdy dal čtverku, musel jsem v zápětí prudce brzdit. Takže jsem se radši naučil jet pomalu, ale rovnoměrně. Projeli jsme Volosianku a já už pomalu hledal odbočku na Zhdenievo, když před námi najednou byl kontrolní bod. Pod tímto pojmem rozumíme buňku, kde neustále hlídají dva policisté. Je u ní stopka v obou směrech a je tu i závora.

     Když jsme projížděli k bodu, ukázal mně četník na odstavné místo vedle budky. Tak jsem tam zastavil a chytal doklady. Básník zrovna tak. Při kontrole nám policisté tvrdili, že budeme muset zaplatit pokutu. Prý jsme nezastavili na stopce, ale až na odstavném místě u budky. Argumentovali jsme, že nám tam ukázal jeden z nich a že živý policista má vždycky přednost před značkou. Proto jsme nestáli hned, ale až na odstavném místě. Oba si mě ale vzali do budky a ukázali paragraf, kde měli možnost od motoristů v případě nezastavení vybrat 300-600 hřiven. Tolik jsme snad ani neměli. Nezbývalo, než tvrdit, že nám neměli ukazovat, že bychom zastavili u značky. Těžko ale říct, jestli bychom to skutečně zvládli. Značka byla už opravdu omšelá a dost malá a já, i když jsem jel jen padesátkou, jsem měl s celou motorkou opravdu dlouhou brzdnou dráhu. Jeden dělal zlého a druhý hodného.

     Chtěli peníze v eurech. Já jsem jim oponoval, že jako bezpečnostní složky Ukrajiny nesmějí vybírat peníze v jiné měně jak ve hřivnách. Tak si mě vzali jako kamaráda a ptali se, jestli jsem náhodou nepil. Ještěže jsem měl k obědu chleba s cibulí, takže jsem odvětil, že přece vezu Michala a nemůžu pít. Nabízel jsem jim, že jim klidně fouknu, pokud mají do čeho. Naštěstí neměli. Na konec si nás vzali do budky oba a zkoušeli snižovat částku. Tvrdil jsem, že jako student nemám tolik peněz a oháněl jsem se kartou VUT. Neustále chtěli psát protokol a posílali nás s ním a na výměnu peněz do Velkého Berezného. Jeden už docela kapituloval a věřím, že by nás nakonec pustili. Básník ale nakonec přikývl na 50 hřiven za oba dva, aby prý ušetřil čas. Když jsem se jich potom ptal, kde je benzínka nebo kde je křižovatka, kterou jsme před bodem hledali, nedokázal nám ani jeden z nich poradit. Nejhorší bylo zjištění, že jsme vlastně ke kontrolnímu bodu vůbec nemuseli ,protože odbočka byla ještě před ním. Jenom vypadala jako vjezd do dvora.

     Odbočující cesta na Ráztoku byla opravdu jenom cesta. Občas byly někde i kameny, častěji ale bláto a kaluže. Začali jsme stoupat do hor. Sice jsme se tak zbavili kluží a bláta, ale jel jsem max. na dvojku a bylo jasný, že budu brzy bez benzínu. Ještě před sedlem jsme se dočkali. Básník nám charakterně přelil, ale bylo zřejmé, že dneska už daleko nedojedeme. Nakonec jsme to dotáhli po opravdu kamenitých cestách až do Zhdenieva, kde nám definitivně došel benzín. Básník sice ještě něco měl, ale už jsme nechtěli plýtvat. Odtlačili jsme motorky do areálu bývalého ZD, kde jsme obsadili nejluxusnější chlívek. Na nádvoří jsme udělali oheň a po večeři se jali likvidovat zásoby slovenských piv. Po návštěvě místního pohostinství a zakoupení Oboloně jsme měli potvrzeno, že benzín lze pořídit o asi 12 km dál. Nezbývalo než tomu věřit, i když před tím nám tvrdili, že jej zakoupíme i ve Zhdenievu. Kolem půlnoci se spustil déšť.

4.den 135 km

     Ráno stále ještě pršelo.V budově družstva jsme naštěstí měli možnost mít oheň. Ten ale místo hoření spíš čmoudil. Aspoň jsme měli čas překontrolovat stav strojů. Po obědě jsme jeli s Básníkem na Bizonovi pro benzín. Pumpa byla naštěstí vzdálená jen 9 km. Přímo za benzínovou stanicí byl další kontrolní bod. Tentokrát jsme jej zvládli bez potíží. Chvílemi stále mrholilo. Kompletně jsme vyjeli ze Zhdenieva až ve 14 hodin. Místní řidiči o každé policejní hlídce informují blikáním světel.

     Po cestě do Mižgirje jsme míjeli svatbu. Na cestě od domu nevěsty k ženichovu (asi 150m), stála kolona asi 12 vozů. Vévodil tomu samozřejmě bílý americký bourák pro celebrity. Vzpomněl jsem na Náčelníka a jeho rčení u podobných slavností: „Dneska troubíš,zítra se rozvádíš!“

     Na odpočívadle u silnice jsme dopustili do petek železitou minerálku. Smrděla po záprtku a byla plná kysličníku. Podobnou jsme ještě dobrali za Koločavou. Básníkovi se nezdála, nám s Michalem ale chutnala. Při vaření dostávala voda úplně černou barvu, ale jinak byla výborná. Hlavně jsme s ní zapíjeli občasný doušky piva. V Siněvirském průsmyku (835 m.n.m.) kluci natáhli kulichy. Byla tu zima a foukal z východu studený vítr. V Siněviru jsme v magazínu dokoupili potraviny, v Koločavě se mně ještě podařilo sehnat pneumatiku 18x3,5 na zadní kolo. Stála 265 hřiven. Považoval jsem to za dobrý byznys. Před pěti lety jsem si ji koupil v Dolině na bazaru a nemohl jsem ji vynachválit. Ještě jsme vyfotili sochu Ivana Olbrachta a jeli jsme dál.

     Pokračovali jsme spodní cestou kolem Tereblie, protože směrem na Dubové k řece Těrešvě se nám komunikace zdála moc rozbitá. Tato silnice se ale taky zhoršila. Museli jsme jet opravdu opatrně. Hlavně kolem řeky byl asfalt odnesen občasnými přívaly. Neustále jsme kličkovali mezi kalužemi. Bizonkovi se to nelíbilo a jel jen na jeden válec. Naštěstí to opravilo jenom vyčistění svíčky. Místo pro nocleh jsme zvolili pod přístřešky tržnice u Čumančeva. Ani jsme nerozdělávali oheň, abychom nebudili pozornost. Neradi bychom spali bez střechy nad hlavou, když se kolem stále honila dešťová mračna. Během noci nás třikrát vzbudil povídavý hlídač na rozdíl od svých psů, kteří nás rušili pro jistotu imrvére.

5.den 190 km

     Přes noc se vyjasnilo, ráno zase zatáhlo. Takhle to bylo tento výjezd zatím pokaždé. U benzínové pumpy stála socha Bohdana Chmelnického. Je to v podstatě zakladatel Ukrajiny. Nasnídali jsme se až při ohni u řeky Tisy. Z čistoty jejích vod byl Básník coby rybář hluboce znechucen. Překvapivě se i ukázalo slunce. Déšť nás dohnal až v Rabitu při nákupu cigaret a alkoholu. Motorky jsme nechali na chodníku pod stromy a sami jsme šli přes silnic na pivo na zahrádku. Bylo sice německý (Ziebert), ale točený. Kluci nenašli odvahu použít místní poloturecký záchody.

     Přejeli jsme Jablunitskij průsmyk (931 m.n.m.). Byla fakt kosa. V údolí Vorokhty jsme si udělali oheň, abychom se najedli a hlavně trochu zahřáli. I zde v údolí foukal prudký nárazový vítr. Při namátkové kontrole před Vrchovinou jsme zjistili natržení vidlice červeného Páva. Vše jsme přesypali do bedny nebo na Bizona na nosič a kvůli soumraku pokračovali v hledání noclehu. Ten Míšovo bystrý oko objevilo až za naprosté tmy 6 km za Vrchovinou v Kryvouvnii. Zaparkovali jsme stroje u přístřešku na fotbalovém hřišti, pozamykali a šli do putyky na pivo. Hospa byla plná studentů slavících první školní den. Stěny výčepny byly krásně obloženy dřevem. Také jsme obdivovali „kolečka hlíny“, jak toto umělecké dílo Básník trefně nazval. Nejdříve jsme měli obavu, že budeme klasicky největší atrakcí, ale zde nás dokonale zastínil „Pavel Bobek“. Nutno poznamenat, že z ukrajinského rádia jsme kromě místních častušek neslyšeli nic, na rozdíl od našeho vysílání, kde je min. polovina songů v angličtině. Venku se spustil silný déšť. Po opuštění restauračky jsme zdatně pokračovali v konzumaci piv z petek ještě pod přístřeškem.

6.den 160 km

     Ráno stále ještě mrholilo. I přes tuto drobnou vadu na kráse jsme odmontovali z Pafky poškozenou vidlici a S Michalem vyrazili do Verchoviny. Území města dlouhého 6 km jsme projeli pro jistotu dvakrát. Ukrajinci odhadují vzdálenosti nejspíš ještě ve verstách nebo v bůhví jakých předpotopních veličinách a nám nezbývalo než se tady motat jak špína v kýblu. Vidlici nakonec zavařil maník v budově sloužící původně jako chlívek ZD někde za tržnicí. Chtěl za to 20 hřiven, ale nechal jsem mu 50.

     U hřiště nás čekal Básník, oheň a čaj. Za občasného mrholení jsme vytrvale pokračovali do hor. Cesta byla bídná. Střídaly se úseky špatné s ještě horšími. Z Kosiva nás čekalo ještě pár km takové silnice, ale poté jsme jeli dokonce občas i na čtvrtý rychlostní stupeň. Na Ukrajině zatím událost tařka neznámá! Však jsme taky měli s Michalem v několika zatáčkách dost na mále, abychom neskončili někde mezi skotem. Foukal silný vítr, nám naštěstí do zad. Projížděli jsme už krajinou vyloženě zemědělskou, kde se střídaly lesíky a pastviny. Na nich se proháněly stáda krav, ovce a koně. Hory jsme nechali vyloženě už za sebou a terén byl převážně rovinatý.

     Zdálo se mně, že 639 táhla nějak silněji doprava, ale připisoval jsem to sklonu vozovky a vyjetým kolejím. Ještě před Černivcem jsme se stavili na oběd v magazínu. Básníkovi se podařilo místo sýru koupit máslo.Zkusili jsme sušené ryby, ale asi to nebyl ten samý druh, co jsme svorně zakusovali u piva s Ježem před pěti lety. Moc jsem si z toho večera tenkrát nezapamatoval, ale tenkrát mně přišly chutnější. Pokračovali jsme dál na Černivci. Po cestě jsme se dvakrát snažili neúspěšně natankovat. Obě pumpy měly vadná počítadla (Adast). Ve městě se spustil silný déšť. Chvíli jsme se nažili schovávat na benzínce, pak nás bohužel vytlačil taxikář se svým Mercedesem.

     Průjezd městem se odehrával ve znamení silné zácpy. To bylo naše štěstí, protože vozovka je dlážděna atypicky velkými kameny. Pro zpestření jich občas pár chybělo. Taky kanalizační poklopy byly osazeny průměrně o 20 cm níž, než povrch cesty. Jeli jsme směrem na Chmelnickij. Přejeli jsme most přes řeku Prut a po skoro dálnici jsme opustili město. Na Bizonovi bylo třeba dopnout sekundární řetěz, já jsem zjistil jsem úplně sjetý vzorek na pneumatice bedny. Po cestě jsem se snažil sehnat nový, ale v obchodech ani v pneuservisech neměli a tržnice byla již zavřená. Nocovali jsme nakonec v rozestavěném domě v Tarasivtsi. Spalo se nám báječně. Všude byla spousta sena, tak jsme si nastlali dle libosti. Bohužel zde chybělo dřevo na oheň.

7.den 94 km

     Dnes jsme pro změnu vyjeli s Básníkem na Bizonovi na bazar v Novoselitsii. Ivan nelenil a pořídil výbavičku na ryby a svazek česneků, aby po něm holky víc jely. Jen mně se zatím nedařilo na bazaru, v obchodě ani v servisu. Určitě prý ale gumu pořídíme v bazaru Kalinka v Černivci. Cestou zpět jsme míjeli policejní hlídku, ale nechali nás být. Ve městě jsme se sice museli trochu vracet přes chodník kvůli zřejmě tradiční zácpě, ale napodruhé jsme bazar objevili. Básník hlídal stroj a já konečně slavil úspěch. Dokonce jsem k čínské pneumatice v hodnotě 160 hřiven dostal i duši (a pak,že se nevyplatí vypadat patřičně sociálně). Nákup jsme zapili kvasarem a hnedle jsme spěchali za Michalem. Cestou jsme ještě stihli projet křižovatku suverénně na červenou a přejet odbočku na Kišiněv. S Michalovou asistencí jsem pneumatiku během chvíle u studny vyměnil. Zase jsme mohli pokračovat do Moldávie.

     639 i přes nový plášť stále táhla silně na stranu. Ještě před hranicí jsme dokoupili cigára, benzín a pokecali s místním motorkářem. Měl 638 z roku 1984 v opravdu pěkném stavu. Kromě ní byl ještě spoluvlastníkem Iže se sajdkou. Odbavení na celnici nám trvalo min. hodinu. Ukrajinští celníci o nás sice nejevili zájem, ale na moldavské straně bylo nutno vystát frontu u čtyř okýnek, rozměnit peníze za jejich leie a zaplatit za každou motorku silniční daň v hodnotě 26 lei. Jediným pozitivem bylo, že obě strany zde měly mladý celnice, takže bylo na co koukat, když už jsme stáli ve frontě.

     Ukrajinské pastviny vystřídaly pole. Projížděli jsme vysloveně zemědělskou krajinou: pastviny, strniště, melouny, tykve, lilky, slunečnice, kukuřice. Místní otrhávali jablka v sadech a ořechy kolem silnic. Ty začaly lemovat kilometrovníky s označením nejbližší obce a vzdálenosti k ní stejně jako v Rumunsku. Zdálo se, že 639 táhla na stranu stále silněji. Na autobusové zastávce jsem provedl kontrolu kola bedny, ale vše se zdálo být v pořádku. Kolo bylo samozřejmě vyhnuté, to jsme zjistili už při výměně pneumatiky, jinak však all right. Při nadzvednutým blatníku bedny to dokonce i někdy nedrhlo. Ve chvíli, kdy se tření zdálo už opravdu silné a 639 skoro nešla udržet na silnici, Míša hlásil požár. Třením nám blafl blatník sajdky. Kdybychom zrovna nedojeli na benzínku, byla by to i sranda. Míša klidně uhasil oheň pivem z PET flašky a Moldavci jenom zírali, co to sem zavítalo za atrakci. Kolo bedny bylo už evidentně mimo. Po odklopení blatníku jsme zjistili ulomení sloupku nosníku držícího tlumič i s výztuhou. Klučina z obsluhy pumpy ohodnotil problém slovem „svarka“ a pak už to šlo ráz na ráz. Zavolal, místní milicionář mě odvezl oranžovým Moskvičem k servismanovi, domluvil opravu a pak už jsme jenom tlačili obě motorky k dílně. Mistr i pomocník nechali být rozdělanou Audinu, zapojili elektriku a za chvíli bylo svařeno. Nabízel jsem peníze, ale nic nechtěli. Poděkovali jsme a jeli dál.

     Byl páteční večer a my měli málo jídla a místní měny. Vše jsme se snažili řešit v Edinetu, ale směnárny byly už zavřené. Chlapík nám sice doporučil jistého Sašu a popsal nám jeho dům, ale rozhodli jsme se, že pokud už se máme nechat okrást, ať je to radši ráno a vidíme, kdo nás vlastně obere. Spali jsme v lese u kruhového objezdu.

8.den 225 km

     I přes náš oheň a nocleh na tak frekventovaném místě nás v noci nikdo nebudil. Naštěstí taky nepršelo. Asi 300 m dál od centrální křižovatky v Edinetu se nám podařilo vyměnit peníze (1 euro=15,67Mlei) a nakoupit zásoby. Cesta ubíhala svižně. Konečně jsem si mohl jízdu trochu vychutnat po té neskutečné dřině, kterou jsem zažil díky nalomenému sloupku. Do Balti tvořila silnice tři pruhy, z nichž prostřední sloužil jako střídavě předjížděcí. Ještě před městem jsme se vykoupali v přehradě nedaleko cesty. Dno však bylo bahnité, takže místo nějaké plavby jsme se opravdu jenom ošplouchli. Za Balti jsme se museli několik km vracet, protože jsme místo na Ribnicu jeli dál na Kišiněv. Tato cesta už byla užší a horší, ale stále jsme střídali 3. a 4. rychlostní stupeň. Konečně jsme měli možnost dohnat naše ztráty. Už doma jsme plánovali, že bychom měli každý den zdolat nejméně 250 km, aby se nám podařilo splnit časový harmonogram bez zbytečných křečí.

     Při jedné z mála zastávek se Básníkovi podařilo zajet do lesa, odkud se na nás po chvíli vyhrnulo asi 12 kluků ve věku kolem 16-18 let. Nejprve jsme se zdatně ignorovali, ale za chvíli borci dovlekli meloun, nakrájeli a hnedle byla družba. Samozřejmě nezůstalo jen u zeleniny a hnedle kolovalo i něco ostřejšího. Nezůstali jsme nic dlužni a na oplátku jsme pustili do placu naši 55%-ní slivovici. Kluci nejprve chtěli mluvit anglicky, my zase německy, ale nakonec jsme se shodli na ruštině. Jejich 40%-ní pálenka byla opravdu dobrá. Však, když moloďci viděli, jak v nás mizne, bez ptaní nám doplnili naši půllitrovku (pouze pro zdravotní účely). Překvapivě se z křoví vynořilo i několik krasavic, ty však motorky zhola nezajímaly. Kluci nám prozradili, že zde dělají párty každou sobotu.Srdečně jsme se rozloučili a přiznám, že mě moldavský vitamíny zahřívaly ještě pěkných pár kilometrů.

     V Rezině jsme sjeli ke Dněstru a odbočili po polňačce k Saharně. Celé poutní místo bylo schované v jednom zářezu u pravostranného přítoku řeky Dněstru. Monastýr nás zvenku tedy moc neokouzlil, zato zevnitř to bylo o dost lepší. Kolem kostelíku popi chovali v klecích holuby, pávy, kohouty a kačeny. My jsme si byli prohlédnout kaskádu. Ta nás ale zklamala. Vody bylo málo, padala z výšky jen asi 4 m a všude okolo byl (jako všude na východě) neuvěřitelný bordel. Mě se zde ohromě líbily kostelní zpěvy. Původně jsem si myslel, že jde jen o puštěnou nahrávku, ale kdepak. Všechno bylo na živo. Básník se z monastýru radši dobrovolně zdekoval po nedorozumění s nějakou stařenkou. Cesta z údolí šla nazvat komunikací jen s největším sebezapřením, ale motorky to nakonec zvládly.

     Abychom splnili vždy alespoň jednu poruchu na každý den, dokázal Básník potratit kroužek rychlopalu. Spali jsme v budově chemického skladu bývalého ZD v Horodišti. Ivanovi se naše přístřeší nezdálo dost exkluzivní, proto chrněl pod igelitem nataženým mezi motorkami. Už od večera začalo mrholit a vydrželo to až do rána.

9.den 125 km

     Překvapivě se nám podařilo rozdělat oheň. Básník nás seznámil s novinkami od ranní návštěvy. Chlapi údajně tvrdili, že chemikálie ze skladů způsobují impotenci a řadu jiných problémů. Pro nás bylo spíš aktuální, že jsme se dobře vyspali, měli suché věci a pojízdné stroje. Básník se nám smál tak, až mu spadla motorka.  Veselí ho také přešlo poté, co ranní kontrola ukázala, že má z obou stran natržený křížový kloub. Jeli jsme proto pomaleji. V Tipové jsme nejdřív projeli vesnicí, avšak nepodařilo se nám nic najít. Po optání jsme sešli ke Dněstru, kde byl pod převisem ve skále vytesaný monastýr. Mniši zde údajně žili už od 12.stol. a klášter nebyl nikdy dobyt. Pop mě dokonce pustil dovnitř. S přepychem Saharny to nešlo srovnat. Ani se nedivím, že to nikdo nedobýval. Neměl totiž proč. Udivila nás potrubní pošta, kterou pravděpodobně ze skály spouštěli věci pro obyvatele monastýru.

     Zpátky na kopec se nám nechtělo, proto jsme obcházeli kopec spodem. Prolézali jsme skalní příbytky. Říčka Tipova byla ještě užší jak Zlatý potok, proto jsme vynechali návštěvu vodopádů. U motorek nás ale znovu navnadil místní boveros a tak jsme se snažili dostat ke kaskádám horem na mašinách. Mělo by jich být šest a některé až 15 m vysoké. Polňačka nás ale odvedla od rokle, takže měly vodopády zase smůlu.

     Na benzínce v Horodišti jsme nakoupili cigarety, krabičku za 2,85 Mdl. Kvůli kloubu jsme pokračovali pomaleji. Cesta byla značně záludná. Ve směru příčném byla krásně plynulá, ale v podélném směru byly hrozné koleje a několikrát jsme i zavadili o asfalt rámem bedny. Na benzínce nedaleko Orhei jsem se informoval, kudy do Orheiul Vechi. Na tomto místě mělo být na ostrohu nad řekou Raut mohutné opevnění ze 3. -4. století před naším letopočtem. Vybudovali ho Géto-Dákové. U řeky pak stálo starověké město se středověkými ruinami. Bohužel mě nedostatek času a nezájem kluků nenechal místo víc prozkoumat .Ještě před průjezdem přes Ivanceu jsme se zastavili u pěkného rybníka na oběd. Měli jsme zde drobný konflikt s místním hlídačem, který za vjetí na soukromé teritorium požadoval 200 Mdl. Tolik jsme samozřejmě neměli. Argumentovali jsme tím, že jsme se tu jen najedli a nepřejeli jsme žádnou závoru, proto mu nic nedáme. Taky nic nedostal, ale zdržoval nás dobrou půlhodinku. Další cesta byla pouze po ujeté hlíně a projížděli jsme neuvěřitelně hustá hejna nějakého hmyzu. V Criuleni jsme se dostali skoro až do Podněsterské republiky. Zastavil nás až maskovaný obrněný transportér, pár vojáků, policistů a zátarasy.

     Okolo cesty se konečně začaly objevovat vinice. Ve vesnicích byly kostely převážně dva: pravoslavný a římskokatolický.U Vadul lui Voda jsme opět registrovali ztráty. Bizonek přišel o koncovku výfuku, zelená Pavka o zadní odrazku. Navíc musela být u 623 vyměněna zadní žárovka potkávacího světla. Obec a její okolí slouží Moldavcům k rekreaci, stejně jako Máchovo jezero u nás. Traduje se, že je zde vzduch srovnatelný s alpským. K rekreaci lákaly také písečné břehy. Měli jsme velké štěstí, že jsme přijeli až po sezóně. Ve městě jsme se snažili zabydlet u Dněstru. Při výměně peněz mě bába ošidila o 10 eur. Na vysokém břehu řeky jsme rozdělali oheň, u kterého proběhla výměna názorů nejprve na kvalitu a jakost ukrajinských a místních piv, později na celou cestu. Že letos už nestihneme moře, bylo patrné, ale nyní se Básník rozhodl k návratu nejkratší cestou, i když původně si přál ještě vidět Bran. Ve finále jsme se luxusně drinkli. Však jsme taky byli na nejvýchodnějším místě letošního výjezdu.

10.den 214 km

     V noci překvapivě opět nepršelo a ráno nám chvilku trvalo, než jsme se zmátožili. Šel jsem položit kabel naproti přes silnic do parku. Míša tam večer byl a tvrdil, že je tam otevřeno a přístupný sociálky. Ty jsem překvapivě našel. Šlo o nádherně vykachlíčkovanou a uklizenou místnost s řadou tureckých záchodů u zdi.U každého byl kbelík na použitý toaleťák. Ale jednotlivé díry od sebe ani nebyly ničím odděleny! Zlatý Rusko! Po nálezu vložky v kýblu jsem se radši dal statečně na ústup a nakonec položil klasicky v lese.

     Z Vadul lui Voda jsme jeli na Cricovu, kde je křižovatka nejhlavnějších cest v zemi. Ve vesnici za Vadulem nám v servisu ochotně zavařili křížovej kloub (15 Mdl). Po panelové cestě se nám nejelo úplně ideálně. Připomínalo nám to horší D1. Se štěstím jsme objeli Kišiněv a na pumpě nakoupili benzín. K hlavní silnici na hranici do Leuseni jsme museli projet jakousi přírodní rezervací. Les byl pěkný, ale ty cesty! Moldávie se s námi rozloučila opravdu stylově. Hlavní tah na Leuseni byl překvapivě sjízdný. Tak nádherný asfalt jsme nepotkali snad ani v Maďarsku. V Leuseni jsme za poslední leie pořídili cigarety a různě je poukrývali po motorce.

     Na celnici z moldavské strany nás obvinili, že nám v pasu chybí vstupní razítka (půl hodiny), na rumunské celnici jsme se účastnili naprostého vyházení všech věcí z bedny i z Pavky. Celník si chtěl dokonce mým klíčem otevřít Páva! Nakonec rezignoval před počtem klíčů a nechal to na mě. Ještěže jsme cigarety poukrývali! Od 1.1.2009 lze z Ukrajiny do zemí EU vyvést bez cla pouze 40 cigaret (2krabičky) , z Moldávie už cigaret 200 (1kartón). Tím, že jsme jeli přes Moldávii, jsme se tak vyhnuli zbytečným komplikacím. Ještě jsme si v kukani na celnici vyměnili eura za rumunské leiu v kurzu 1:3,90. Následující den v bance jsme zjistili, že normální kurz je 1:4,24. Nechápu, jak můžou v EU přímo na celnici takhle oškubávat lidi. Doufám, že z těch nakradených peněz dostane babice aspoň zápal mozkových blan.

     Chvilku nám trvalo, než jsme se aklimatizovali na úzké a klikaté rumunské cesty. V Husi jsme museli přidrátovat na Bizonovi tlumič výfuku, když se podařilo utřepat oba šroubky. Než jsme přijeli do Vaslui, zjistil jsem další závadu na našem stroji. Při přepnutí na rezervu jsme totiž mohli jet max. na třetí rychlostní stupeň. Pokud se jelo na čtverku, přestávaly pálit písty. Šlo pravděpodobně o nečistoty v nádrži, které se dostaly do výpustního kohoutu a bránily volnému průtoku paliva do motoru. Spali jsme u Hirsoveni v domečku z jílu nedaleko silnice.

11.den 180 km

     Ráno jsem se probudil a v chatce byl překvapivě navtěrkovanej aj Básník. Prý v noci pršelo. Uvařili jsme si snídani a než jsme se rozjeli, spustil se déšť. Nakonec jsme vyjížděli až asi v 10:30. Terén se začínal zvedat a nás čekaly první serpentiny. Protože počasí vypadalo zase na déšť ani jsme nikde nejedli a zastavovali jsme jen, abychom se zbavili Bílého medvěda (produkt Kišiněvského pivovaru). V Bacau jsme měli docela potíž v zácpě, když u 639 pomalu přestávala vypínat spojka. Taky jsem měl podezření na vytahaný sekundární řetěz a registroval jsem nepravidelný chod jednoho pístu. Seštelovali jsme spojkové lanko, provedli kontrolu sekundáru, který byl překvapivě v pořádku a po určitých kilometrech jsem měnil kondenzátor, svíčku a cívku. Stále žádná změna a ani jsem navíc nedokázal určit, který píst vlastně nefunguje. Vypadalo to, že vypadávají oba dva. Nakonec závadu způsoboval drát kondenzátoru, který se při nasazování víka motorové skříně dostal až k vačce rotoru a tam se prodřel o stator. Káblík byl úplně přerušen a držela jej pouze izolace. Víko jej přitisklo ke statoru a tak to střídavě vyhazovalo oba dva písty. Tuto poruchu jsme nakonec odstranili až v Targu-Neamt, když jsme mezitím zmokli a marně provedli asi pětkrát sborku a rozborku. V Bicazu jsem navíc musel vyměnit obrysovou žárovku v hlavním světlometu. Bicazskou soutěskou jsme projížděli až za soumraku. Spali jsme na pastvisku u polorozebranýho roubeného chlívku za Lacu Rose.

12.den 245 km

     Ač to zprvu ani nevypadalo, začalo nám v noci drobně krápat. Po půlhodince neúspěšného čekání na konec deště jsem byl donucen jít prozkoumat vnitřek chlívku. V noci to tu vypadalo ještě hůř, jak včera večer. Háčka se mísily ve vzájemným souladu zvířecí s lidskýma doplněnýma toaleťákem. Hnedle u vchodu oko potěšila dámská vložka (samozřejmě použitá). Zbytek noci jsem radši strávil pod celtou v lese na druhém břehu potoka. Ráno mrholení zesílilo na solidní deštík. Ten vyloženě nechtěl přestat. Ve srubu jsme tedy rozložili chvojí, abychom zamaskovali ty nejokatější nedostatky a pod půlkou, které chyběla střecha jsme rozdělali oheň.

    Dokonce jsme dostali návštěvu. Z horního konce údolí k nám sešli dva maníci a sdělili nám, že by bylo záhodno po sobě uklidit a pak se taky uklidit. Jinak bychom mohli dostat pokutu.Vyčistění tábořiště naznačili zahozením papírů do potoka. Tak tihle kluci v základech ekologie určitě chodili za školu. Aby řeč nestála, nabídl jsem jim svou půllitrovou flašku slivovičky doplněnou moldavským dorostem. V láhvi zbyly s bídou dvě deci. Místo o pokutě jsme se bavili o fotbale a ještě jsme dostali doporučení, kde je studánka s pitnou vodou.

     Dopoledne jsme zabili jídlem a sušením spacáků. Míša nám sdělil svoje noční zážitky. Nejdřív zaháněl medvěda, pak medvídě a nakonec psa. Sežral Michalovi půlku rýže od večeře a mně odnesl konzervu, ve které už ale opravdu nic nezbylo. Vyjížděli jsme teprve v 11:15. Ještě jsme u 639 vyměnili svíčku. Při odstraňování této závady u nás zastavili tři Slováci s Rožňavskou SPZ a nabízeli pomoc. Prý včera vyjeli z domu a mířili na dva týdny na Krym. Poradili jsme jim, na co vše je třeba si dát pozor a zase se rozloučili. Jeden ze Slováků jel na 638 a potěšil mě svým terénním vzorkem. Motorka ale postrádala nosič. Zbylí dva kluci seděli na nějakých rejžích. Na druhý rychlostní stupeň jsme vyjeli zbytek kopce a pak už pokračovali přes Sovatu a Regin na Cluj-Napocu.

     U Sovaty je nejspíš velká oblast osídlená Maďary, protože všude byly názvy ve dvou jazycích. Cesta byla asfaltová, ale s hlubokýma nečekanýma dírama, takže dost děs. Z Reginu vedla nejprve špatná panelka, která přešla v asfaltku podobné kvality. Silnice napříč protíná údolí, kde jsme viděli pěstovat hlavně kukuřici, slunečnice a brambory. Na pastvinách se pásla stáda ovcí a koně. Čím blíž jsme se dostávali ke Cluji, tím méně bylo všude stromů, až nakonec zmizely úplně. Při nákupu v Penny marketu v Sovatě jsem si při vyhrnování rukávu uvědomil, že už jsme se od Moldávie nekoupali. Buď nespolupracovalo počasí nebo nás hnal Básník dál. Slíbil jsem mu, že bude v sobotu 11.9. do večera doma, protože se chtěl v klidu nachystat na pondělí, kdy ho čekala týdenní montáž. Postupně vymýšlel, že chce být doma už v sobotu ráno. Vzhledem k tomu, že jsme na jeho požadavek zkrátili výjezd o tři a půl dne, jsem toto přání odmítal reflektovat.

     Cluj-Napocu jsme projeli až ukázkově snadno. Je to třetí největší rumunské město s hustým provozem, kde jsme se samozřejmě museli proplést centrem, abychom si taky užili trošky toho dopravního ruchu. Zaujalo mě hlavně letiště, jehož ranvej vedla souběžně se silnicí. Startovaly a přistávaly zde letadla nám z Brna zcela neznámá.

    Zapíchli jsme to až za soumraku v novostavbě na břehu přehrady u obce Samesu Rece. Když jsme sbírali klestí na oheň, přiběhli hned tři místní. Nakonec nám ale přespání povolili. Už taky začínalo krápat. Na 639 jsem potratil jeden šroubek tlumiče výfuku. Ke zdolání denních 250 nám po dnešku chybělo jenom 5 km.

13.den 167 km

     Dnes ráno stejně jako včera pršelo. Odpadla proto jak koupel v přehradě, tak výměna koleček u Pavek. Kvůli dešti jsme vyjeli až ve 12:45. Najeli jsme v Gilau na hlavní tah na Oradeu a pokračovali asi 15 km, než jsme znovu vjeli do deště. Ten jsme přečkali pod mostem silnice. Pak jsme kvůli dešti poskočili jen o 12 km. Napotřetí jsme vyjížděli v 16:45. Sice nepršelo, ale byla dost hustá mlha. Překvapivě jsme již nezmokli a dokonce nás krátce ohřálo i slunce. Na Oradeu jsme měli cestovní rychlost asi 80 km/h, ve vesnicích 50-60 km/h. Byli jsme asi jediní, kdo ji dodržoval. Nebezpečné bylo hlavně předjíždění kamiónů. Cesta z Cluje do Bucea byla příjemná, plná zatáček se kroutila mezi kopci. Dál na Oradeu už to ale byl jen nudný přejezd přes rovná pole. Před tímto městem jsem měl taky rozhovor č.2 s Básníkem ohledně jeho odtržení a pokračování domů sólo.

     Už za tmy jsme po obchvatu objeli Oradeu a stavěli až v Bors na maďarské celnici. Zde proběhla kontrola pasů a TP a my mohli pokračovat dál v cestě. Už při jízdě po obchvatu nám při zapnutých potkávacích světlech v nízkých otáčkách vypínala elektrika. Bylo jasné, že v tomto stavu v noci daleko nedojedeme. Zakotvili jsme v Bedö nedaleko hranice. Ještě před spaním jsme se stavili v hospodě na pivo. Klasicky netočili, ale podávali nápoje ve flaškách. Objednal jsem si Rákocziho za 170 Huf (pěkná břečka). Navíc hospodský odmítl mou 1000 forintovou bankovku s tím, že na ní chybí v příčném směru kovový pásek coby bezpečnostní prvek. Naštěstí za mě zaplatil Básník. Dnes i přes hrozbu deště jsme spali jen pod keři vedle cesty po té, co jsme si zpravili chuť rumunským Ciucusem.

14.den 145 km

     I přes ranní ohníček jsme vyjížděli už v 8:45. V noci sice chvílemi slabě mrholilo, ale to jsme hrdě ignorovali. Asi po 20 km začalo drobně mžít. Při drátování tlumiče výfuku u 639 Míša zjistil, že mně v Pavce praskla 1,5l petka kvasu. Vyteklo něco přes půlku. Zbytek jsme dopili a flašku vyhodili. Spacák ve vozíku naštěstí újmu nepoznal. Mžení se postupně proměnilo v silný déšť. I když jsme se schovali v Penny v Karcagu, byli jsme již skoro durch. V Maďarsku totiž bývají mezi vesnicemi obvykle vzdálenosti kolem 10 km a v polích se není kam ukrýt. I přes slabý déšť se nám podařilo posunout o 15 km, než pršení zase zesílilo. Strategicky jsme obsadili autobusovou zastávku hned vedle hospody a naproti obchodu. Musím potvrdit smutnou skutečnost, že v Maďarsku opravdu nejsou pěkný holky a nebo aspoň chodí po venku jen za pěkného počasí. Básník nechápal, proč ještě Maďaři nevyhynuli po přeslici.

     Už jsme si v sámošce za prachy na benzín pořídili každý 1,5 l Arany Aszoka, kus bratru za 510 forintů, když náhle přestalo pršet. Takže v 18:00 vyrážíme na dnes již poslední skok do Dormándu. I když jsme s Michalem proběhli celou vesnici, hřiště jsme nenašli. Posilněni Aszokem přelézáme ve 23:30 plot mateřské školky s motem: „Spát krátce, ale tvrdě.“

15.den 176 km

     Když nás v 5:15 budík na mobilu probudil, začalo akorát pršet. Pomalu to začínalo zavánět konfliktem s maďarskými četníky, kteří by nás bez váhání označili za bandu pedofilů. V 5:30 už naštěstí přestalo, tak jsme sbalili svých pět švestek, přelezli plot zpátky na ulici a bez snídaně odjeli směr Slovensko. Po několika km jsme zjistil protržení otvoru na šroub tlumiče výfuku po včerejší opravě drátem. V Egeru jsme dotankovali. Přejeli jsme z bažinaté pusty do prvních kopců osazených vinohrady. V lese na kopcích jsme se opět setkali s deštěm. Vrátili jsme se proto do Egerbakty, kde jsme se na zastávce nasnídali. Asi po dvou hodinách jsme pokračovali na Salgotarján. Minuli jsme pěknou zříceninu hradu v Siroku a posléze i zvláštní skály a jeskyni v Istenmezeje. Vůbec to tu nevypadalo na Maďarsko, jak jsme na něj zvyklí. V Ceredu nás ještě na chvíli zastavila přeháňka. Kopce Cerové vrchoviny byly v mlze, skrze kterou jsme se dostali do města. Odtud jsme již zamířili po státničce na Zvolen.

     Básník si naštěstí všimnul, že výfuk nemám protržený a tak jsme mohli po provizorní opravě drátem pokračovat rychlostí 80 km/h. Stejně se za námi vytvořila dlouhá kolona aut. V Detvě jsme se stavili v Lídlu, dokoupili zásoby a za jejich likvidace čekali až se vyjasní. Nakonec jsme se rozhodli déšť projet. Po asi 5 km jsme skončili v přístřešku občerstvení u silnice kvůli hustému dešti. Odtud jsme se dostali po dalších dvou hodinách čekání do asi 2 km vzdálené Pstruše. Ve zdejší hospodě jsme to pro dnešek definitivně zabalili. Spali jsme na slámě v opravně traktorů v areálu bývalého ZD.

16.den 257 km

     Ráno překvapivě nepršelo, což souhlasilo se sliby z předpovědi počasí. Projeli jsme Zvolenem a se zastávkou v Handlové, motorestu u vesnice Jarky a na benzínce za Uherským Brodem. Po zvednutí mlhy nás celý zbytek cesty krásně hřálo slunce. Do Šlapanic jsme dojeli asi ve 14 hodin. Kdyby nám dnešní počasí přálo stejnou měrou po celou dobu dovolené, klidně jsme se i v tom moři mohli smočit.

 

Závěrem:

     Letošní cestu nejvíce ovlivnily tři faktory: klasicky nedostatek času, nepřízeň počasí a poruchy strojů. Co se technického stavu motorek týká, tak překvapivě dominovaly problémy pevnostního charakteru. Pokud jde o únavu materiálu, dle očekávání vše, co mohlo upadnout , odpadlo už na Slovensku, Ukrajině a v Moldávii. Nejvíc nás potrápil červený Páv se svým soustavným kymácením a pak stav bedny při nalomení sloupku nosníku tlumiče. Dvoje svařování červené Pavky lze přičíst snaze o odstranění výkyvů utáhnutím každé možné vůle, což ve spolupráci s nerovnou vozovkou na Ukrajině a v Moldávii způsobilo natržení křížového kloubu a vidlice. Součet všech propršených hodin během výletu nám zabral přes čtyři celé dny. Konkrétně skoro celé Rumunsko a Maďarsko nás trápil déšť. Opravy nás připravily o dny dva. Bohužel nezbyl čas na prohlídku všech naplánovaných míst. Stále jsme se snažili ušetřit co nejvíc času a tak nám kolikrát chyběla i chuť k prohlídce. Pozitivní věcí je , že jsme letos tařka nebloudili a skoro každou večeři a snídani jsme měli teplou. Stejně tak jsme měli štěstí na noclehy pod střechou. Stinnou stránkou je nedostatek kvalitních fotek. Fotili jsme dost sporadicky a o půlku snímků se nám ještě podařilo technickou závadou přijít.

     Před příští akcí je třeba si řádně rozmyslet, kolik času můžu na dovolenou obětovat a hlavně, zda-li vůbec takovou cestu podniknout chci. Určitě nejde o procházku růžovým sadem. Snažíme se za minimální výdej spatřit a poznat co nejvíc. Již volba strojů napovídá, že může dojít k nečekaným potížím. Jejich stáří nám ale umožňuje dostat se blíž k místním lidem, stejně jako smlouvání o výši pokuty při případném prohřešku.

     Rovněž jsme vázaní na výkyvy počasí. Bohužel letos jsme díky němu a ustavičnému spěchu dost zanedbávali hygienu. S tím jsme při minulých akcích problémy nikdy neměli. Vždy jsem vycházel z teorie, že pokud chci zemi důkladně poznat, z dálnice se mně to nikdy nepodaří. Pokud se bojím si s místními potřást rukou, nikdy spolu nemůžeme dobře komunikovat. Také zde se potvrdilo, že se všude lidé snaží navzájem pomoci a neznalost řeči není zpravidla překážkou ve vzájemném dorozumívání. Důležité je chtít se s někým domluvit.

    Dost zásadní bylo moje opomenutí přípravy, kde jsem měl vypsány kurzy měn, popisy zajímavých míst, potřebné množství peněz k průjezdu danou oblastí, časový harmonogram apod.. Pak nás obrali na celnici nebo jsme ztratili spoustu času hledáním těch správných míst. Proto je nutno mít důkladné časové rezervy. Bohužel letos jsme o ně přišli opožděným výjezdem, i když ani s nimi bychom za probíhajícího počasí nedokázali celou trasu absolvovat. Rumunsko se alespoň na hlavních tazích stává zemí tranzitní, kde je sice stále co objevovat, kde však rychlost dopravy a kvalitní povrch silnic umožňují rychlé přesuny (na úkor prohlídky okolí).

     Oproti plánovaným 3540 km jsme najeli jenom 3013 km, ale celá akce mě vyšla na krásných 7000 Kč. Věřím,že následující roky se ještě někam vypravíme.

 

Projeli jsme:

Slovensko - v současné době není pro našince aktuální hlavně z důvodu měny a cen (1 E=25 Kč) . Jinak po stránce turistické i motorkářské se zde každý může dosyta vydovádět. Asi ¾ země pokrývají hory a lesy. Jsou zde jak kvalitní hlavní tahy, tak horší silnice nižších tříd. Velkou výhodou je téměř společná řeč, malá vzdálenost z ČR a snadná dostupnost. Náhradní díly na naše motorky lze sehnat, ovšem ceny nejsou žádná láce. Přece jen je Slovensko už v zahraničí. Síť motoprodejen není zrovna hustá. Lze se ale snadno doptat. Benzín stál v přepočtu asi 32,-Kč/l, v ČR 31,-Kč/l.

Ukrajina - zde najdeme pohoří v podstatě jen na území bývalé Podkarpatské Rusi, zbytek republiky pokrývají spíš pastviny a pole. Cesty jsou hlavně v horách v hodně špatné kvalitě. Jezdec musí být neustále ve střehu připraven reagovat na všelijaké záludnosti ať již ze strany policie, povrchu vozovky nebo domácích zvířat. Hlavní tahy jsou poměrně kvalitní a hlavně přehledné. Rychlost přesunu na nich je brzděna zvýšeným výskytem policistů. Krajina je atraktivní, ale místní si jí neváží a soustavně ji vylepšují odpadky. Pozitivní je pouze zjištění,že letos jsme na rozdíl od cesty v r. 2005 dokonce potkali popelářské auto. Stále ještě platí, že za peníze si lze dovolit tařka vše. Při placení pokuty lze její výši usmlouvat, traduje se, že není dobré dávat víc jak 50 hřiven (1hřivna=2,50 Kč). Lidé jsou srdeční, většina v ČR pracovala. Domluvit se dá i bez znalosti cizího jazyka, příp. rusky. Píše se azbukou. Naše motorky jsou zde stále známé. I když převažují ruské, japonské stroje a nyní nově i skůtry, náhradní díly na Jawy jsou stále sehnatelné. Vozový park tvoří spíš starší auta, na spotřebu se nehledí. Nejoblíbenější cizí měnou je stále dolar. Litr benzínu vyjde na 18,-Kč.  Je nutné počítat hlavně v západní části země s až 100 km vzdálenostmi mezi pumpami.

Moldávie - je krajina převážně zemědělská, kromě několika lesů ji tvoří zejména pole, pastviny, sady a vinice. Za každé vozidlo se na celnici platí silniční daň.                                                  Komunikace jsou v bídném stavu a snad právě proto nejsou policisté moc vidět. Asfaltové jsou převážně jen hlavní tahy a ulice ve městech. Silnice se ale stále staví nové. Terén je mírně zvlněný (a pokrytý nepořádkem stejně jako na Ukrajině). Lidé jsou milí, domluvit se lze snadno rusky, s mladší generací také anglicky. Píše se zde již latinkou, podobně jako v Rumunsku. Peníze se snadno pletou, jsou zcela shodné až na hodnotu bankovky (1Mdl=1,60 Kč). Jawu na silnici potkáte spíš výjimečně. Převařují ruské stroje a skůtry. Je zde poměrně hustá síť benzínových stanic (19,-Kč/l). Vozový park je podobný jako na Ukrajině, ale není tu tolik ruských značek. Vzdálenosti mezi vesnicemi jsou na naše poměry značné, průměrně asi 10 km. Země není zrovna bohatá a náročného turistu pravděpodobně nemá kromě monastýrů čím zaujmout.

Rumunsko - bylo dřív oblíbenou destinací, kde se dodávalo, že „není pro děcka“. EU sem však stále sype nové peníze, takže je zde poměrně vysoká dostupnost, silniční síť je kvalitní a celkově už se sem dostala civilizace. Pumpy, markety, vše jako jinde v Evropě. Rumunsko má stále co nabídnout: na jihu pole a pastviny, severní a střední část pokrývají Karpaty. K přírodě se Rumuni chovají jen o kousek lépe jak v Moldávii nebo na Ukrajině. Domluvit se lze převážně anglicky. Měnou je rumunský leu (1 leu=6,-Kč). Benzín lze dostat v průměru 28 Kč/l. Náhradní díly na Jawy zde údajně lze sehnat. Motorky jsou převážně japonské, auta místní (Dacia). O bezpečnostních složkách informují řidiči již zdaleka blikáním světel. Dost často se zde z jakýchkoliv důvodů troubí. Rumunsko se díky své silniční síti stává zemí spíš tranzitní.

Maďarsko - je převážně zemí rovinatou, kromě několika pohoří u hranic se Slovenskem. Jde o pole a pastviny protkané sítí kanálů a řek. Vzdálenosti mezi vesnicemi jsou zpravidla 10-15 km. Jde o zemi čistě tranzitní. Kvalita silnic je nadprůměrná. Cestování je na evropské poměry rychlé, ale nudné. Dálnice jsou zpoplatněné i pro motorkáře. Domluvit se zde lze jen německy nebo anglicky. Na naše poměry je tu dost draho (1 Kč=10,90 forintů) . Benzín vychází asi na 31,-Kč/l. Jawy jsou na silnicích běžně vidět, sehnat náhradní díly je možné. Jinak je tu častým dopravním prostředkem kolo nebo moped do 50ccm. V Maďarsku lze spatřit mnoho strojů pocházejících z bývalého Východního Německa.