Krušné hory 2009 (VIII. ročník)

  Komentář Hořák

     Na Hlaváku jsme se slezli ve 4:30. My znamená osvědčený bratrský duo Klopič-Ivo, já a překvapivě i patron a záštita celé akce sám Velký Mervin. Dave sice tvrdil, že Mervin do poslední chvíle odolával, ale nakonec uznal, že nejlepší je rozloučit se s zimou důkladným nachlazením, a proto byl nakonec taky tady.

     Cesta probíhala v poklidným duchu až do Prahy, kde jsme marně hledali pivo nějaké slovutné značky. Nakonec jsme vzali zavděk Staropramenem v areálu nádraží. Podařilo se nám zakoupit pár kousků i do vlaku, takže cesta rozhodně nebyla nudná. V Ústí nad Labem udělala souprava čelem vzad a zamířila kolem řeky Ohře konečně patřičným směrem. Stav sněhu byl stále nedostačující až nulový.I přesto jsme se těšili, že na nás na hřebenech Krušných hor ještě něco zbude. Je překvapující, že ZM probíhá právě vždy až v jarních měsících, kdy je sněhu už poskrovnu, teploty jsou převážně nad nulou a vůbec zimní podmínky se zrovna slušně charakterizovat nedají.

     Z Karlových Varů jsme už lokálkou přejeli do Nejdku, kde jsme konečně v restauraci na náměstí něco pojedli. Pak vzhledem k tomu, že začínalo mrholit, nezbylo, než se z údolí začít škrábat na kopce. S rostoucí nadmořskou výškou ubývalo deště a přibývalo sněhu. Viditelnost se snížila asi na deset metrů. Nasadili jsme lyže a pokračovali lesem po značkách. Sníh byl mokrý a silně se lepil na skluznice. Později dokonce sněžení přešlo v déšť. Ten s absolutní tmou nedával velkou šanci na dojezd někam do civilizace. Nakonec jsme se tam přece jen dostali. Skončili jsme v hospodě ve Vysoké Peci.

     Ráno jsme chvíli polemizovali, zda nesjedeme zpět do údolí. Nakonec ale převládl argument, že když už jsme tady, měli bychom si toho sněhu taky trochu užít. Po prohrnuté cestě jsme opět za silné mlhy přejeli do Přebuzi, odkud nezbývalo, než si mokrým sněhem cestu prošlapat sami. Tohoto úkolu se velmi úspěšně zhostili Dave s Ivem. Bylo poznat, že mají opravdu natrénováno. Mervin od počítače moc fyzičku neměl a mně vypověděla ruka službu už včera, i když jsem po operaci neustále drtil závěje na kopci za barákem. Rameno se zřejmě nechytalo kvůli batohu.

     Nejhorším nedostatkem byla všudypřítomná voda. Nebylo, kde si sednout ani kam dát bágl. Při odepnutí lyží stoupla voda v nohavicích z klasické výšky od půli lýtek někam nad kolena. Prostě ideální stav hlavně pro revmatiky.

     Projeli jsme kolem bývalého pracovního tábora do nějaké osady, kde jsme si dali polívku, která pravda nebyla z nejlevnějších. Poté jsme sjeli po asfaltové cestě do Nových Hamrů. Dole ve vesnici už po sněhu nebylo skoro ani památky. Skrze všudypřítomnou vodu jsme sjeli lokálkou zpět do Nejdku. Dave zamluvil nocleh na ubytovně na náměstí. Po rozvěšení věcí po všech radiátorech a sprše jsme ještě s Klopičem navštívili místní diskotéku. Oba jsme se shodli, že nejlepší tam bylo to pivo (a přitom i to bylo pěkně hnusný).

     Ráno jsme plni optimismu a skoro suchých věcí opět nasedli na vlak a vyrazili za sněhem. V obci Pernink vystupovala většina běžkařů.Taky my jsme je napodobili. Konečně se splnily Klopičovy sliby o projetých trasách. Bylo slabě pod nulou a občas se dokonce ukázalo i slunce. Vyšlapali jsme na Perninský vrch a pak se konečně přes Horní Blatnou dostávali kolem Abertam a Hřebenné k bývalým důlním ložiskům.Minuli jsme Mauritius i Rýžovnu. Postupně jsme se dostávali nad tisíc metrů nad mořem. Úměrně s výškou stoupala i síla větru. Ještěže Božídarské rašeliniště je z větší části zalesněné.

     Do vesnice jsme projeli současně se soumrakem a jen těžko jsme v místních pohostinstvích hledali volný stůl. Od Bernarda nás nakonec obsluha vyhnala v pozdních nočních hodinách. Kluci spali v křoví ve stanu, já na autobusové zastávce. Ráno jsme si navzájem sdělovali zážitky. Pod stanem se do rána vytvořil rozměrný rybník a okýnkem do budky mně při každém poryvu větru pršelo přímo do obličeje. Luxus.

     Největší radost z nás měl ráno řidič autobusu. Nejprve nás naprosto odmítl s lyžemi vzít. Prý je nemáme zabalené.To jsme fakt neměli. U nás na Moravě se s tím takový fóry nedělají. Vzhledem k blížícímu se odjezdu rychlíku v Karlových Varech nezbývalo, než kromě obvyklé přesvědčovací taktiky a nohy ve dveřích, přispět i úplatečkem. V dolině se s námi řidič už loučil jako s kamarády a na závěr prozradil, že je taky z Brna. Ne, že bych někdy někomu přál něco špatného, ale tenhle kolík si evidentně zasloužil aspoň týden gumoléčby za úplatek a dva dny škytavky za ty kecy.

     Ve Varech jsme nechali lyže v nádražní úschovně a vydali se korzovat do kolonády. Zpáteční osmihodinová cesta vlakem byla hlavně ve znamení dopíjení zbytků slivovice a dospávání.

     Z této akce jsem si podle očekávání odvezl kromě hromady zážitků, kosy a mokra hlavně očekávanou rýmu. To šlo samozřejmě předpokládat. Jen je škoda, že se nám nedaří uskutečnit ZM opravdu v zimě, ale vždy až na jaře. Složitě potom hledáme lokality se sněhem a podmínky pro lyžování už bývají dost na hraně. Akce potom bývají daleko a kromě velké fyzické náročnosti jsou velkou zátěží i po finanční stránce. To ukazuje i neplánovaný návrat a nocleh v ubytovně. Nutno uznat, že přespání v suchu bylo opravdu nutné. Rozhodně letošní ZM potvrdil, že jde o stále prestižní záležitost i přes malý počet nalyžovaných kilometrů a Krušné hory nemají svůj název omylem.