Pod jhem náčelníka

komentář: Hořák

Termín: 4.-16.9.2005

Účastníci:
Náčelník:                  Nerez (Jawa 250 590-panelka)
Osobní navigátor:  Kuře (Jawa 350 632)
Přicmrndávači:       Martin Kozák (Jawa 350 640)
                                  Hořák (Jawa 250 623 Bizon+pav 40)

 Fotoseriál z výpravy najdete zde....

1.den

 Sraz byl domluven kvůli stoprocentnímu stavu strojů na neděli v 9:00 na šlapanické benzince.Sjeli jsme se až v 9:30,ale i to lze považovat za úspěch.V 10:00 jsme se ve Slavkově potkali s Martinem a zjistili,že mám stan místo na nosiču stále doma v chodbě a  náčelnická zelená karta se nachází někde v Miřišti.Nerez se proto nabídl,že pro ty věci zajede.Všichni jsme dál pokračovali v cestě až z Nesovic,kde jsme v rámci přivykání na drsnější komunikace sjeli z pohodlné cesty na Hradiště a Buchláky překonali přes Koryčany a Syrovín.Moravu jsme přejeli ve Veselí se snahou projet hranici v Březové.Teprve zde v Karpatech se začaly ukazovat výkonnostní rozdíly našich strojů.Zatímco Martin s Kuřetem razili cestu,náčelník a já jsme se pomalu prokousávali jejich kouřem.Na Slovensku nás čekal nejprve Váh v Novém Městě.Ten jsme přejeli bez zaváhání.Pak jsme začali stoupat.Překonání Povážského Inovce mezi Modrovou a Bojnou nemělo být problémem.Mapa hovořila jasně.Nicméně asfaltka se pomalu měnila v polňačku,až skončila rozcestím.Možností nebylo moc.Pravděpodobnost výběru 50:50 není vůbec špatná,ale značka slepé cesty na začátku každé by odradila i maximálního optimistu.Po poradě s domorodci,kdy jedni radili první,druzí pro jistotu druhou variantu,jsme hlasováním vybrali tu sjízdnější.Sjízdnější pro všechny až na náčelníka,který se neadaptoval dostatečně rychle a po vlastním zarytí do prachu marně hledal na panelce stupačku.Tu nahradil šroub potřebné tloušťky  a jelo se dál.Jestli jsme se snad doteď pohybovali průměrnou rychlostí,počítaje v to i pravidelné přechlastání motoru při startu,teď se naše,respektive náčelnická rychlost snížila na minimální minimum.Ještěže po překonání kritických 5km jsme se opět napojili na asfaltovou silnici.Dál jsme pokračovali přes Partizánské,Velˇké Pole na Žarnovicu a odsud jsme zamíříli na Bánskou Štiavnicu.První nocleh jsme zvolili u Hodrušského jazera,kde jsme ještě večer zajeli na Steigera.Spát se šlo asi hodinu před půlnocí.

2.den

 Ráno jsme vstali poměrně pozdě,protože celou noc nás budily roztodivné zvuky.Ty vyluzoval náčelník,který vědom si svého nočního muzicírování,lehl si asi 15m od nás-nestačilo.Po koupeli-bez náčelníka(„Jak jsem přijel-tak odjedu!“),jsme před 11 pokračovali serpentinama přes Štiavnické Vrchy.Opět bez náčelníka.Ten zjistil,že má prázdný zadní kolo a proto čekal,až mu ho někdo pumpičkou,kterou neměl,nafoukne.Naštěstí to byla jenom řídká duše,kterou spravila troška mlíka.Ve Z volenu jsme vyměnili peníze a po zjištění,že ani zde nevedou ukrajinské hřivny,pokračovali jsme dál na východ.Ze státničky jsme odbočili v Krivání a probíjeli se lesy na Hnúšťu a Rožňavu stylem do kopce Slovákům co nejvíc nakouřit,což se našim strojům dokrmovaným zásadně M2T bezesporu dařilo,a dolů zadarmiko bez motoru.Vyjímku opět tvořil pouze náčelník,který si na dovolenou vybral 18 tyček a rozhodl se,že své krajany nebude šetřit.V Rožňavě jsme řádně natankovali,protože se před námi zvedaly Volovské vrchy,přes které fakt jezdí asi jenom voli.Silnice byla sice celou dobu asfaltová,ale tak klikatá a hrbolatá,že leckterá polňačka je rovnější.Teď už nás čekala jen mírně zvlněná krajina půlnočního království,kde jediným přáním bylo nemít poruchu.Místní snědá omladina nás totiž vítala tradičně s nehraným nadšením v domnění,že jsme asi charitní konvoj.Naštěstí se jejich očekávání nenaplnilo.Celou dobu průměrně jedoucí náčelník byl najednou nadmíru aktivní a skoro se zdálo,že čeká on na nás.Vzhledem k blížícímu se večeru jsme se rozhodli zůstat ještě na kopečkách před košickou rovinou a po teplé večeři jsme napotřetí nalezli hospodu a dali si Bažanta.Putyka byla bez obsluhy a pivo dostal každý po zaplacení u pultu.Jedinou vyjímkou byl Kuře,který si objednal kofolu.S údivem  jsme sledovali jak paní sáhla za závěs,odehnala pavouky,několikrát zapumpovala a poté nápoj z blíže neurčeného soudku dodala.Od té doby Kuře-samotář kamarádsky vybízel širé okolí k vzájemné ochutnávce.Kdo ji využil-určitě nelitoval.Po rozhovoru s místním motorkářem jsme o noclehu měli jasno.Budeme spát buďto na hřišti a nebo v kaštanové aleji.Realita však byla jiná,protože na nic takového jsme nenarazili ani po ujetí cca 3km ani ráno za světla.Dnes večer nás náčelník poprvé ohromil svým velitelským vigvamem.

3.den

 Dnes nás od tundry-náčelníkova rodiště,dělila jen košická rovin a pohoří Milič.Tyto jsme zdolaly bez problémů a po domluvě,že se sejdeme v 15:00 na Vinianském jazeru,kde jsme loni s náčelníkem byli,jsme se volně rozjeli.Náčelníka čekali rodinní příslušníci,Kuřete spolupracovník v Trebišově,a tak jsem po odevzdání mapy spokojeně projížděl tundrou.Tento kraj má poměrně jednoduchou charakteristiku.Nachází se na východním Slovensku mezi ukrajinskou,maďarskou hranicí,Zemplínskými vrchy a Šíravou.Pěstují se zde melouny a víno.Tato úrodná země obsahuje též bažiny,komáry a cigány.Nejběžnějším jazykem je maďarština.S podivem je skutečností,že místní snědí obyvatelé komáry nepřitahují,ale motorkáři tuze.Stačí stáhnout rukavici a na ruku se okamžitě přitulí minimálně 15 příslušníků tohoto druhu blanokřídlých-radši nezastavovat.S Martinem jsme se sešli u jezera asi v 15:15.Po rozhodnutí,že na Ukrajinu pojedeme sami nás na další cestě na východ asi v 17:15 kupodivu dohnala dvojice Kuře-náčelník.V následující diskuzi jsme se dozvěděli,že se oba opozdilci zdrželi na návštěvě a pak náčelník-rodák zkušeně zavedl Kuřete vybaveného mapou k maďarské hranici,kde zjistili výchylku kompasu a teprve se vraceli zpět správným směrem.Rozhodli jsme,že se podíváme na Morské oko do Vihorlatu,protože o dnešním překročení hranice už nemohlo být ani řeči.Tím jsme nabrali jednodenní zpoždění.Večer jsme ještě dali pár Bažantů v Remetských Hámrech a po debatě jak na celníky,jsme si  ustlali u vyšnoremetské nádrže.

4.den

 Ráno jsme vzbuzeni Kuřetem v 6:15 čučeli s otevřenou pusou,jak si zaplaval v přehradě(náčelník opět nic).Po čaji a efektním vymetení škarpy v podání Martina jsme vyrazili na Sobrance,kde jsme museli natankovat.Zdejší benzinka byla asi poslední civilizovanou pumpou,protože podobný komfort(tekla i teplá voda)jsme už nikde na cestě nezaznamenali.Prohnali jsme se kolem Vyšného Německého a už jsme stáli v řadě aut u celnice.V celniční směnárně mně paní u pokladny při dotazu na hřivny zdvořile zavřela okýnko před nosem,což mě docela zarazilo.Nevadí,dobře jim tak.Byznys nebude a projdem prostě bez úplatků.Jenže tak jednoduchý to vůbec nebylo.Před auta jsme se sice dostali,ale to bylo na dlouhou dobu všechno.Po vyplnění příjezdových lístků,celních lejster,důkladné prohlídce(vyskládání páva,batohu+podrobná prohlídka každé blbosti),ukázce nožů za soustavného popohánění k rychlejší činnosti jsme po 2 hodinách čekání v brutálním vedru konečně opustili ukrajinskou celnici.Teď  už bych jim těch 5 hřiven(30Kč)raději dal.Hned za čárou vedle monstrózní několikrát v nadživotní velikosti zvětšené sochy pohraničníka se samopalem se na nás vrhli místní směnárníci(vesměs cigoši)s plnýma rukama bankovek.Po zjištění,že benzín nestojí avizovaných 12,ale 26Kč/l,jak se nám snažil včera u piva Igor namluvit,jsme udělali těžkej kšeft a poté konečně ujeli do Užhorodu.Měnili tu dokonce i český koruny a náčelník měl docela štěstí,protože při odjezdu z celnice ho málem i s motorkou sežral zdejší  maxipes Fík.Asi pochopil,že ten špinavej chlápek na brutálně rachotící a kouřící herce nebude obyčejný kmán.Ve městě jsme na první benzince dostatečně načepovali,přičemž s vracením drobných si tu opravdu hlavu nikdo nelámal.S údivem jsme zjistili,že zaplatit se musí předem.Byli jsme asi jediní,kdo bral vysokooktanový benzín.Z nabídky 95,92,80 a 72 oktanů byla největší tlačenice právě u posledních dvou typů.Lidi tu jsou vesměs velmi příjemní a každý si s námi musel podat ruku a pozdravit se,čemuž se dost divím,protože náčelníkovi v jeho smrdutým overalu bych nepodal ruku ani v boxerské rukavici.Užhorodem jsme profrčeli na jedničku a po možnosti koupě Iža(ruské Jawy)za 400$ jsme pokračovali na sever do nitra Karpat.Z čtvrtého rychlostního stupně jsme jaksi po překonání hranice přešli na třetí a pak ještě níž.Ne,že by cesta nebyla široká a přehledná,ale její kvalita našim strojům vůbec nesvědčila.Moc bych se nedivil,kdyby pamatovala předválečný Československo.Kupodivu kolem nás se kromě koňských povozů proháněla i auta rychlostí rozhodně přesahující 100km/hod..Mezi těmito vozidly byly ale často vidět exempláře s naprosto zničenými tlumiči či urvanými nápravami.Nejvíc se asi radoval náčelník,který měl sice od čtvrtka dovolenou,ale do neděle si nebyl schopen doplnit olej do tlumičů.Kdybychom toto tušili,mohli jsme vyrazit už v pátek.V jedné vesnici jsme navštívili produkty(obchod) a výběr potvrdil to,co jsme vcelku čekali.Měli:chleba,vodu,pivo,kořalky,ledňáky a nějaký sardinky-hladem neumřeme.Jedno bylo jasné-tady policajti nebudou-a tak jsme se v klidu věnovali ochutnávce místních piv.Jen jednou jsme viděli policejní hlídku a zrovna u nich Martin spadl,ale nic se nestalo,jejich komentářům stejně nikdo nerozuměl a tak se jelo dál.Po cestě nás čekaly krásný výhledy,který jsme absolvovali radši jak jízdu přes spojku za Kamazama a Zilama v serpentinách.Po opoždění Kuřete náčelník osobně převzal velení s tím,že první pojede Drůbež.Toto pořadí ale dlouho nevydrželo a za Mižgirijou jsme zjistili,že jedeme špatně.Po poradě s místními fotbalisty jsme konečně zamířili na Synovyr,zdolali 16km serpentin přes průsmyk a měli v úmyslu utábořit se v Koločavě.Ztratil se nám ale náčelník a posléze i Kuře.Tito dva nás nakonec v hospodě našli,bohužel nás nenašel náčelníkův spacák.Už na Slovensku jsme obdivovali Nerezův styl přivazování věcí na nosič metodou „do spirály“.Styl sice nesmírně efektní,nicméně na …Kde koupíme spacák nám nikdo neporadil.Náčelník dostal starou zimní bundu a s Kuřetem se snažili najít v putyce kamaráda,u kterého by přenocovali.My jsme si z Martinem ustlali za městem a jak jsme se ráno dozvěděli,kamarád se našel,ale poslal kluky stejně vyspat do lesa.

5.den

 Ráno jsme byli poprvé očitými svědky pověstného tance zvaného „tundrácký rap“provozovaného náčelníkem k  našemu obveselení a snad i k rozproudění ztuhlé krve,protože v noci bylo 6°C a lidi nosili kulichy.Po bezvýsledném hledání spacáku nám náčelník povolil pokračovat v cestě řkouce,že mu jeho ztráta nevadí,z čehož jsme usoudili,že špína musí být opravdu ukrutně dobrá izolační vrstva.Zamířili jsme do kraje působení Nikoly Šuhaje,kde tento moloděc za svých 24 let života úspěšně skotačil.Po cestě jsme se museli vyhýbat místnímu skotu stejně část jako školákům,protože dnešním programem snad na všech základkách bylo hrát fotbal na silnici před budovou.Ještě několik poznávacích znaků Ukrajiny:

Na vozový park kladou místní zcela jiné požadavky než ve zbytku světa,protože čím větší má přibližovadlo spotřebu,tím je oblíbenější.Převládají tu značky jako Volha,Lada,Moskvič,UAZ atd..Ukrajinci jsou prostě patrioti.Plyn stejně jako všechny druhy kabelů je tahán nad zemí,asi aby se měly vlaštovky na čem houfovat a veřejné osvětlení do těchto Bohem zapomenutých končin taky ještě neproniklo.Po dotazu v putyce,kde tu jsou toalety ,nám bylo sděleno,že ve dvoře.Venku v absolutní tmě jsme ale nemohli najít ani ten dvůr,až potom asi na potřetí jsem hlavou narazil do objektu,který čichem i rozměry odpovídal klasické latríně.K opláchnutí rukou zde slouží nejspíš řeka za dědinou.Co se týče popelnic,to se taky řeší jednoduše.Prostě se to zahodí.čím blíž,tím míň se ruka vysílí.A je-li snad na blízku něco jako odpadkový koš,jeho majitel ho stejně po naplnění vysype do řeky ,která si už s obsahem poradí.V Koločavě jsme potkali skupinku asi 10 študáků  z Litovle,kteří Karpaty přecházeli pěšky.Na první pohled rozdíl v průměrném IQ nedával šanci na bližší kamaráčoft.Ještě před odjezdem jsme projeli vesnici,kde jsme se snažili najít poštu a poslat domů pár řádek.Bohužel tu mají pouze přání a pohlednice měst nebo krajiny se ještě nedostaly do oběhu.Po návštěvě Synovyrského jezera v národním parku,kam jsme za úplatu 1hřivna/motorku mohli dokonce dojet,jsme se dozvěděli,že po odevzdání 37 hřiven se tu můžeme i vykoupat.Vědomi si skutečnosti,že jediný,kdo očistu potřebuje je náčelník(a ten se nekoupe ani zadara)jsme s díkem tuto možnost odmítli.Na cestě do Doliny jsme ještě prohlédli dva z asi 50 bunkrů postavených tu v 44 roce Maďary proti postupující Rudé armádě.Kvalitou i tvarem odpovídají něčím mezi řopíkem vzor 36 a 37.K noclehu jsme zvolili vesnici Torun asi tím,že po odbočení z hlavní cesty se stejně po tom terénu dál jet nedalo.Zde se Kuřeti málem podařil obchod století a to výměnu své 634 za Dněpra i s bednou.V nálevně jsme se seznámili s místním náčelníkem Ježem,který nás pohostil sušenou rybou(překvapivě jedlá) a pomohl s likvidací místních pivních zásob.Jež se s námi rozloučil sympatickým odboxnutím drůbeží helmy.V zápětí nám Kuře představilo dalšího kamaráda.Laďa se dokonce odhodlal k pozvání na noc,čehož jsme kvůli náčelníkovi rádi využili.Po odjezdu z místního store jsme zakotvili na Laďově chatě.Zde nám byl představen jeho tata,a tak jsme na uvítanou vypili Martinovu slivku a náčelníkem pořízenou místní pálenku.Co se dělo potom vím jenom z vyprávění,protože po 7 pivech a těchto medicínách jsem se probudil až za svítání obut pouze v jednu kanadu a bez klíčů od motorky.

6.den

 Po opětovném shledání s věcmi jsme se rozloučili a vyrazili z mlhy nahoru do průsmyku.Tam jsme dali sbohem Zakarpatské oblasti a začali se probíjet Ivano-Frankivskou.Zdejší silničáři opravují asfalt opravdu svérázně a někam se dostat ve zdraví opravdu znamenalo stoprocentní soustředění a hodně předvídavosti.Kolem poledne jsme se konečně z hor dostali do Doliny,kde náčelník doufal v koupi spacáku.Byznys proběhl hladce,ale po chvíli si nový pytel náčelník s lišáckým výrazem kurtoval na nosič osvědčenou spirálovou metodou.Ještěže si toho Martin zavčas všiml.V rámci nákupů se mně podařilo sehnat ižáckou pneumatiku 3.50 na zadní kolo s brutálním vzorkem za cca 450Kč,která údajně drží výborně stopu i ve sněhu.Navíc je zde možnost pořídit originální Jawa-součástky,což nás opravdu potěšilo.V rámci každodenní hygieny jsme se rozhodli udělat koupel v řece.Náčelník na znamení protestu zaznamenal v rámci výletu svůj druhý pád.Překvapil nás ale ještě jednou-svou očistou.Obnažil své chrabré tělo a společně s  námi se vrhl do vln-to je pochopitelně blbost.Celá událost zabrala spoustu času:

0,5 hod.-přemítání,zda se tomu  přece jenom nelze nějak vyhnout

0,25hod.-hledání šampónu

0,5 hod.-zdolávání obtížného přístupu do vodního proudu+patřičný komentář ke kluzkému terénu

5 min.-samotná koupel(bez  umytí obličeje)

0,5 hod.-opětovné zdolávání vodního proudu a zrádného terénu doplněno barvitým komentářem

Po koupeli se Náča rozhodl zkontrolovat technický stav svého stroje a doplnit olejem alespoň přední tlumiče,aby změnu svého stavu alespoň trochu srovnal se standartem.Při další cestě do Nadvirné se mně podařilo zabloudit a náčelník zjistil,že nemá benzín(je přece pod náčelnickou důstojnost kontrolovat si stav nádrže).Tím jsme na mašinách zatměli a tak se stalo,že jsme se při hledání noclehu v Deliatynu rozdělili.

7.den

 Ráno jsme byli místními pozvání na snídani(zpětně děkujeme) a snažili jsme se opět spojit.To se nám ale dlouhou dobu nedařilo.Kuře se ozvalo až asi v 11 hodin,kdy jsme byli s Martinem už dávno dál na cestě k hranici.Tím se naše zpoždění oproti plánu zvětšilo na asi 1,5 dne.Teď začaly naše trable s benzínem.V Mykulyčinu jsem na rezervu přepínal i já a s hrůzou jsem zjistil,že benzín k dostání má max. 80 oktanů.Toto jsem neriskoval,takže radši vpřed.Asi ve 14 hodin nás u oběda konečně dohnala dvojka náčelník-Kuře,kteří se prý ráno potřebovali dostatečně vyspat.Po koupeli(náčelník prohlásil,že ho do takové špíny nedostaneme) jsme pokračovali přes Karpatský národní park na Verchovinu.Tam se nám konečně po menší šarvátce s pumpařem podařilo dotankovat.Za vesnicí Usteriky jsme se po prostudování obou map snažili zkrátit cestu na hranice,protože jsme se už od rána podle původního plánu měli vyskytovat v Rumunsku.Výsledkem byla cesta podél řeky Belyj Čeremoš,ze které jsme byli taky bílí a to od prachu.V Jablunycji jsme přejeli na druhou stranu řeky a vraceli se v domnění,že druhá cesta do Šepitu bude lepší.Zbytečně jsme na jedničku a dvojku najeli 40km,protože asfaltka byla dlouhá jen asi 5km a pak jsme na tom byli stejně.V Putyle jsme měli dvojitou poruchu.Mně prasklo spojkové lanko,náčelníkovi nosič.Přeskládali jsme Nerezových pět švestek na Bizona a jelo se dál.Odteď  už jsem jel opravdu krokem.Nevím,co s sebou náčelník všechno vzal,ale jeho rákosnická kabela vážila min. čtvrt centu.Jedno jsem totiž věděl určitě,jestli spadnu,tak sám tu mašinu nikdy nezvednu,což se později po zajetí do bažiny potvrdilo.Spali jsme na pastvině u brodu přes řeku,kde jsme si konečně uvědomili náčelníkovo podivné chování.Po slovech: „To je dobrý.“ Se Náča vždycky kýženého pokrmu zbavil,ať už to bylo pivo,polévka.konzerva nebo kus chleba.Shodli jsme se na tom,že jde nejspíš o oběť nečistým duchům(s čistými by se náčelník nikdy nepaktoval) a blíž jsme to nerozebírali.

8.den

 V neděli ráno jsme pokračovali na hranice.Po cestě jsme minuli několikeré závory a konečně chvilku před polednem jsme stanuli v kasárnách pohraničníků v Šepitu.Zapomněl jsem ještě dodat,že i ve zdejší divočině jsme potkali zapáleného jawaře.Tvrdil,že na zdejší cestě běžně vytáhne z mašiny ve dvou rychlost 100km/hod..Moje maximálka byla 50km/hod.,ztratil jsem flašku s vodou,dusil se prachem a zuby se mně klepaly ještě dlouho po pokusu o překonání tohoto rekordu.Na stanici jsme se dozvěděli,že z Šepitu do Rumunska žádná cesta nevede a budeme tudíž muset jet dalších 150km do Siretu.Naše radost nezná mezí.Jedinou výhodou je,že se nemusíme vracet stejnou cestou zpět.Silnice přes Lopušnou a Berehomet má být lepší.Dodnes nevím v čem.Za Berehometem,kde jsme tankovali osvědčený 92 oktanový benzín jsme pokračovali rovinatou krajinou plnou polí.Až zde jsme zjistili,kam se z místních komunikací ztrácejí přejetá zvířata(tzv. strakapúdi),když jme viděli nad ježečkem na placku dvě ruský vlaštovky.Vracet jsme se museli až ve Storožynci,kde se nám podařilo špatně odbočit a zajeli jsme si asi 20km navíc.Taková vzdálenost je na místní poměry opravdu jen kousíček.Průměrná ukrajinská obec měří totiž mezi cedulema cca 5km a nejbližší vesnice leží po 10km,takže jsme sumasumárum dopadli ještě víc než dobře.Měli jsme sice možnost pokračovat dál po klasické štěrkocestě,ale těch jsme měli z pohraničních oblastí Šepitu a Rusky plný zuby.Nyní nás zastavila až dávno očekávaná celnice.Suverénně jsme zajeli do pruhu vyznačeném pro občany zemí EU a bez potíží projeli hraniční pásmo.Kuře si ještě stačilo vyměnit nějaký ten miliónek(1Eu=35 000Lei),aby bylo večer na pivo a už jsme mazali po parádních asfaltkách do nitra Rumunska.Oproti předpokladům jsme totiž měli sekeru skoro 2 dny a tu jsme se snažili smazat.Nasadili jsme proto na Ukrajinu vražedné tempo 90km/hod..Změna mezi oběma státy byla patrná na první pohled.Projížděli jsme typickou zemědělskou krajinou,všude políčka,na nich lidé s koňmi.Silnice obsadily Dacie a Romany.Bez potíží jsme prohrnuli Suceavu,Falticeni a spát jsme šli na břehu řeky Moldova,kterou náčelník opět zavrhl jako ke koupání zcela nevhodnou.V noci jsme měli chvilku vzrůšo,když  se hamoun Kuře přetahoval s toulavým psem o pixlu sardinek,nakonec to ale vzdali oba.

9.den

 Ráno jsme vstávali časně a do mlhy,která se ale brzy vytratila,a tak jsme mohli bez potíží pokračovat dál v cestě.V Rumunsku jsou strašně přemnoženi psi a úspěšně nahrazují funkci krkavců a popelářů.Kuře se s námi ještě podělil o svůj postřeh,kdy při průjezdu vesnicí viděl,jak se místní žena obrátila ke kostelu a pokřižovala.Odůvodnil si to tím,že si nás nejspíš spletla s kolegy z Hells Angels,pravděpodobnější verze je ale ta,že se křižovala až při průjezdu náčelnického železářství,protože tak špinavého jezdce na stejně špinavém řinčícím stroji určitě ještě neviděla.Náčelník by totiž,věren své zásadě „Jak jsem přijel,tak odjedu“ a „Na všechny problémy znám jeden lék“,mohl z fleku dělat modela v pekle.Při výměně peněz v Targu-Neamt jsme se poprvé setkali s problémem Rumunsku vlastním a to žebravými dětmi.Nebylo jim rozumět,ale po odmítnutí ukrajinských sušenek i nám došlo,že potřebují peníze-my ale taky,takže smůla.Jediný z party,po kom děcka nic nechtěly byl náčelník.Celou cestu se sice těšil,jak nám předvede Čubův fígl s kaštanem,ale kromě toho,že kaštan nebyl po ruce,žebráci pochopili,že ten ještě víc uválenější pán je obdaruje tak maximálně nějakou nemocí nebo parazitem a drželi se od něj co nejdál.Pokračovali jsme na Piatra-Neamt,odkud jsme už jeli 30km v koloně.Naštěstí,protože jsme minuli policejní hlídku s radarem.O té jsme ale věděli již dávno před setkáním,díky řidičům v protisměru.Za Bicazem jsme projeli pověstnou soutěsku a zdolali krásné stoupání na Lacu Rosu.Poprvé od výjezdu z ČR jsme potkali déšť,který nás po celou cestu v Rumunsku vytrvale pronásledoval,nikdy nám však nezkřížil nějak zásadně plány.Martinovi to bylo nejspíš málo,a tak se k  potěše fotografa Kuřete vykoupal v místní řece.Proč tam skákal v motorkářským overalu je nám dodnes záhadou.V Georgheni jsme odbočili k jihu a průměrnou rychlostí pokračovali do Miercurea-Ciuc,kde jsme objevili prodejnu motodílů(mimo jiné i Jaw).Ta náčelníkovi tak učarovala,že se úplně zapomněl a místo na Brasov vyrazil úplně jinam.Kuřeti(osobnímu náčelníkovu navigátorovi)nezbývalo,než napravit toto zaváhání a po půl hodině stíhací jízdy opět Nereza navedl správným směrem.Po setkání snad náčelník chytil druhou mízu nebo se mu splašila panelka,protože teď maximální rychlostí bez jakýchkoliv zastávek překonal 100km a zastavil se až před Sfantu Gheorge,nehledě na to,že po cestě minul policejní hlídku,90km/hod. projel úseky s 30km maximálkou s čerstvě položenou prosívkou,kterou jsme s Martinem tak-tak ustáli,splašil několik stád skotu vracejících se z pastvy a naprosto nekompromisně zakouřil lázeňskou hlavní třídu v Baile Tusnad.Za městem jsme zastavili v nejbližší vesnici před hospodou,protože už byla všude černočerná tma.Při odbočení ze silnice se bohužel potkal můj Bizon s náčelnickou panelkou a nafasoval obávaného pavouka.Než jsem ho stihl vrátit nazpět,absolvoval můj do té doby tařka bezchybný stroj dva pády,přestalo svítit potkávací světlo,přestal fungovat jeden válec a spotřeba vzrostla až na 5,0l/100km.Po obdržení piva Ciuc jsme obsadili zahrádku před putykou,abychom měli stroje na očích.Tím nás zaregistroval jeden místní stařík,který z nás okamžitě začal tahat rozumy.Vzhledem k, tomu,že to dělal rumunsky,popovídal si hlavně s náčelníkem.Po vzájemné objednávce nápojů náčelník sklidil ovace po své děkovačce v podání „metereskublesku“,a pak když prozradil,že na Martina doma čeká 93 dětí,což maníka skoro rozplakalo.Od té doby nám náčelník dělal tlumočníka.Spali jsme na poli za vsí Ozun.

10.den

 Ráno jsme se jako již tradičně probouzeli do mlhy.Po hodině zdržení,kdy mně nechtěl naskočit válec(pomohla až vzájemná výměna fajek)jsme pokračovali do Brasova.Zde jsem za náčelnického přispění dvakrát málem skončil ve svodidle poté,co mě Nerez suverénně bez blinkrů najel do pruhu.Pak jsem ještě dostal vynadáno,že přece musím vědět,že potřebuje odbočit a tudíž mu musím udělat místo.V Brasově jsme se navzájem ztratili,ale nakonec jsme se za městem zase potkali,což už se nepodařilo mlze,které jsme se tím zbavili.Na křižovatkách se používají maličko odlišné semafory,než na které jsme zvyklí.Při červené,je vedle i digitální ukazatel času,který zbývá do změny.Zdejší řidiči mají ve zvyku neustále troubit z jakýchkoliv důvodů,proto jsme zpočátku nevěděli,zda nás zdraví nebo jestli nevyvádíme nějaké hovadiny.Další zastávku jsme udělali až v městě Bran,kde se též nachází Drákulův hrad(ten komerční).Ten pravý jsme viděli až o den později u přehrady na řece Agres.Zde jsme se pouze zvenku podívali(cena 90Kč za vstup, dostatečně odradí),natankovali a po dvojicích prošli místní stánky.Náčelníkovi se podařil geniální byznys.Už z domu si vezl svítilnu se skoro vybitýma baterkama.Nové si koupil na Ukrajině i první den v Rumunsku oboje vybité a dneska napotřetí ho na benzince ještě ošidili.Při odjezdu sdělil všem obsluhám benzínových pump,co si o nich myslí.Po vyčerpání své sbírky sprostých slov jsme nerušeně pokračovali dál.Překonali jsme nádherné pohoří Bucegi,kde jsme se kochali výhledy a řádili v zatáčkách.Před městem Campulung jsme se stavili v památníku 1.světové války,kde vzpomínají na asi 30 000 padlých rumunských vojáků a pak jsme se rozloučili.Kuře jelo pozdravit kolegy z práce do Pitesti,my jsme pokračovali do Curtea de Agres,odkud jsme zamýšleli projet Fagarašským pohořím.Na cestě nás na dvě hodiny zastihla přeháňka,tak jsme alespoň doplnili zásoby potravin a dali se do ochutnávky místních piv.Jednohlasně jsme potvrdili Náčelníkovu zkušenost,že není lepší pivo než Ursus.S Kuřetem jsme byli domluveni,že se sejdeme ve 23:00 v Selimbaru.To ale bylo po dešti a několikerém zdržení skotem nereálné.Spali jsme za vesnicí Capataneni v podkroví hospody,kde nás nechal její majitel poté,co náčelník v rámci lepšího dorozumění načnul flašku ukrajinskýho špiritusu.Nerez slavil opětovné shledání se svou kuklou,která mu byla zcizena místními psisky,když odpoledne zahodil fůru nakoupených potravin z Ukrajiny do lesa.

11.den

 Ještěže jsme spali pod střechou.Od rána až do oběda vytrvale pršelo a tak si nechal Náča strategicky ve zdejší elektrárně spravit svůj nosič.Padla na to další flaška z náčelnického baru v mém batohu.Po dešti jsme pokračovali kolem přehrady na Agres za neustálého řazení a kličkování mezi dírami v asfaltu.Les jsme nechali za sebou a před námi se tyčily už jen skály.Hlavní fagarašský hřeben jsme podjeli tunelem ve výšce asi 2400m.Na severní straně už byl sníh a drobně pršelo,tak jsme se dlouho nezdržovali a skrz mraky začali sjíždět do údolí.28km zadarmiko bez motoru při rychlosti až 80km/hod. jsem ještě nikdy neabsolvoval-prostě paráda.Do Sibiu jsme se dostali až asi ve 14:30,kde jsme tankovali a snažili se spojit s Kuřetem.To nás čekalo o 60km dál v Sebesu,kam jsme se po výměně peněz přesunuli.Už kompletní jsme kličkovali mezi přeháňkama,až jsme po průjezdu Devou skončili ve Vetelu.Zde jsme byli okamžitě středem pozornosti,místní nám vyklidili lavičku před hospodou a obsluhovala nás sama dcera majitelky.Obsluhu Kristýna zvládala bravurně,stejně jako domluvu anglicky s  Kuřetem.Po dotazu,kde je tady záchod bez zardění odvětila,že celý sousedův plot přes silnici je nám plně k dispozici –nevím,co by na to řekli v EU.

12.den

 Dokonce se o kluky,kteří spali vděčně před hospodou postarala snídaní,tak jsme mohli hnedle pokračovat.Z krajiny jsme však neviděli vůbec nic,protože při zemi jako každé ráno ležela mlha.Ta se zvedla až před polednem před aradskou rovinou.Zde jsme natankovali na značkové benzínce,která postrádala jakýkoliv luxus,abychom v  Maďarsku nemuseli znovu brat.Zde jsem měl další nedorozumění s pumpařem,kdy se dvakrát zeptal,kolik potřebuji litrů a nakonec mně stejně narval plnou nádrž-ichtýl.Přes přechod v Turnu jsme projeli bez problémů,jenom jsme koukali,jak celníci podrobně prohlíželi auta rumunských turistů.Teď nás čekala maďarská rovina:absolutně rovná silnice bez jakékoliv zatáčky či nerovnosti,prostě nuda.Nejhorší to bylo s orientací ve městech,kde naše mapa těžce nestačila.Jeli jsme přes Orosházu a Szarvas do Szolnogu,kde jsme měnili na forinty,protože jsme tušili,že se tankování v Maďarsku při našich zajížďkách nejspíš nevyhneme.Nejlépe si ve městě vedl opět náčelník,který se rozhodl,že se z kravaťákama nabude bavit.Sobě podobného tam ale taky nenašel,tak stál v prostředku davu lidí a čekal,až se ho někdo ujme.Měl štěstí,že ho nesbalili strážníci za potulku,protože tak špinavý individum se v Szolnockých ulicích nepotloukalo snad ani ve středověku.Pak jsme se motali ve městě ve snaze se vyhnout placeným silnicím,až nás domorodci ujistili,že v rozporu s mapou se za motorky platí jen na dálnicích.Spát jsme šli na tribunu fotbalového hřiště v Alattyánu,kde jsme otestovali maďarské pivo.Bylo i překvapivě pitelné,ale jeden lahváč(náčelník zase nedostal kolečko)přišel v přepočtu na 20Kč,tak jsme velkou útratu neudělali hlavně,když zavírali ve 21:00.

13.den

 Ráno nás Martin vzbudil už ve 3 hodiny s odůvodněním,že dneska už vážně musí dojet domů.Bohužel se mně přepálil kabel mezi statorem a spínací skříňkou a náčelníka zlobilo zapalování,tak jsme stejně až do rozednění k potěše místních opravovali stroje.Pokračovali jsme přes Jazberény a Hatvan do Pásztó,kde jsme tankovali.Po průjezdu Salgótarjánem nás už konečně čekala maďarsko-slovenská hranice.S opuštěním rovin jsme ale taky opustili pěkné počasí a na Slovensku nás čekala pěkná kláda.Domů jsme jeli přes Lučenec,Zvolen,Žiar nad Hronom,až do Hliníku,kde jsme se rozdělili a zatímco já jsem pokračoval klasicky po cestě přes Piešťany,Vrbovce a Veselí,kluci hrnuli po státničce na Trenčín a přes Hradiště a Buchláky.Do Šlapanic jsem přijel v 18:45,asi o půl hodiny později než ostatní,které navíc popoháněla náčelníkova běhavka-konečně se projevila síla 13 dní nemytých ruk.

Celá cesta měřila +-3 303km s průměrnou spotřebou 4,72 l/100km. Počasí nám přálo všech 13 dní až na přeháňky v rumunských horách a na Moravě při zpáteční cestě.4 l M2T vystačily tak-tak a stroje všechno až na nepodstatné detaily vydržely.Celá akce mě sakumprdum přišla na asi 7 000Kč. Myslím, že akce byla úspěšná a věřím,že se pod jhem náčelníka ještě někdy někam podíváme.