Morava 2000

Morava 2000

Sobota 12.8.2000 (50 km)

     Na náš první týdenní motorkářský výjezd jsme chtěli nejprve vyjet v pátek odpoledne. Doma jsem se patřičně nabalil a ještě se zajel zeptat na Starej Dvůr, kdy a kde bude sraz. Bradovi odjezd posunuli na sobotní dopoledne. Měli ještě nějaké povinnosti ohledně přestavby rodinného sídla. Když jsem se stavil před obědem, už jsme se tu dokonce potkali s Pólem, ale doba odjezdu se stále posouvala, protože Jura (drůbeží pantatík) nebyl doma. V 14:30 kluci stále ještě nikam nemohli. Nakonec jsme z dědiny zmizeli asi v 18:00.

     V plánu jsme měli pokořit Slovensko a před námi byl týden neomezených možností. V Telnici jsme se napojili na „starou hodonínskou“ a hnali se ke státní hranici. Sestavu tvořili:

Kuře -měl s motorkami asi nejvíc zkušeností. Rozhodně, co se týkalo technické stránky našich Jawek, všichni jsme spoléhali hlavně na něj. Tradovalo se, že dokázal motocykl rozdělat na jednotlivé součástky (což teda není zas až taková dřina), ale i složit (a to tak, aby fungoval). Kromě těchto potřebných vlastností měl neobyčejnou výdrž v konzumaci alkoholických nápojů a neobvyklou zálibou bylo míchání alkoholu s mlíkem. Kuře sedlalo tmavě červenou vývozní 634.

Pepa -Drůbeží bratr, byl vlastníkem 638 Black style. Neměl sice takovou opravářskou pověst jako Kuře, ale co se týkalo spotřeby piva, byl na něj taky spoleh, i když kousky s mlíkem jsem u něj zdaleka neregistroval v takovém měřítku jak u jeho staršího sourozence.

Pól -Pepův spolužák a pravá ruka se se svou výškou něco přes dva metry na 632 vlezl jen s obtížemi. Při jízdě si mohl hlavu v přílbě opírat o kolena, jak je měl vysoko. Jeho vztah k restauračním zařízením a vůbec k alkoholickým nápojům se dal jednoduše asi charakterizovat termínem „solidní kanál“. Duo Pepa-Pól si ve svých osmnácti letech s pitím moc hlavu nelámali, takže pokud bylo co, pilo se.

Citrón-čtvrtý do party. Vlastník světle červené 638 TS. Na Slovensku jsem už na motorce byl, ale motorku jsem měl teprve od května loňského roku, takže těch zkušeností zrovna nebylo.

     Čím míň jsme toho měli za sebou, tím víc jsme se těšili na budoucnost. Rozhodně jsme se ničeho nebáli a Slováků nebo snad příslušníků už teprv nee.

     Protože už se začínalo šeřit a my jsme neměli slovenské koruny, zaparkovali jsme v Mutěnicích na hlavní křižovatce přímo před hospodou. Gambrinus nebyl zrovna výhra, ale kompenzovalo se to s výhodou zahrádky, kdy jsme naše stroje měli v podstatě stále na dosah. Už jsem v sobě něco měl, když se na nás obrátil voják s prosbou, jestli bysme ho nehodili do Hodonína do kasáren. Ujel mu totiž poslední autobus. Protože jsem v tomto městě sám sloužil a situaci jsem dobře znal, vojáka jsem odvezl. Po návratu jsme pokračovali v konzumaci a plánování naší cesty. Sen o Slovensku se nám začal rozplývat, když Kuře přiznalo opomenutí OP a Pepa doma nechal pro změnu TP. Domluvili jsme se, že to zítra aspoň zkusíme a popojeli jsme k železniční zastávce u vinných sklepů, kde jsme si ustlali v přístřešku pro muzikanty.

Neděle 13.8.2000 (120 km)

     Vstávali jsme poměrně bystře. Celý týden bylo jasno a dnešek se nezdál být výjimkou. Kuře nás u snídaně udivil, když se propláchl litrem mlíka. Po včerejší pivní večeři jsem nemohl jakýkoliv mléčný výrobek ani vidět, natož pít. Protože jsme měli žízeň, nabídl jsem se, že kluky zavedu k Lesnímu pramenu v Bažantnici. Sice jsme objezdili Hodonínský rybníky křížem krážem, ale pitnou vodu jsme nenašli. Jediným výsledkem byla ještě větší žízeň a Pepovo přetržený spojkový lanko. Součástku jsme vyměnili a radši se rozjeli k Moravě na hraniční přechod. Po vystátí fronty v luxusním pařáku nás celnica nekompromisně vykopla. Nepomohly ani svůdný pohledy našich fešáků-blonďáků. Pohraničnice nejspíš zaslechla některý z komentářů, jímž jsme ji mezi sebou motivovali k rychlejším výkonům. Žal jsme zapili v pivovárku U Kunzů každý jedním Švihákem.

     Rozhodně jsme se ale nevzdávali. Protože jsme nebyli sympatičtí této babici, ještě to neznamenalo, že bychom se za čáru nedostali jinudy. Padlo proto rozhodnutí zkusit se na Slovensko probojovat přes přechod ve Vlárském průsmyku, který zdaleka neměl věhlas Hodonína a kde by si nás určitě víc vážili. S radostnou myslí jsme nasedli na stroje a přejeli přes Strážnici, Veselí nad Moravou a Uherský Ostroh do Uherské Nové Vsi na Písky. Šlo o zatopený písečný důl, ve kterém se stále ještě částečně těží. Voda byla ukázkově čistá. Podnikli jsme plavbu na ostrůvek a zpět. Po koupeli jsme opět zasedli na Jawky a přesunuli se přes Kunovice a Uherský Brod do Luhačovic, kde jsme ve vodní nádrži opět zopakovali koupel. Dokonce jsme si zapůjčili šlapadlo. Po dostatečném vyblbnutí jsme pokračovali dál v cestě. Za námi na hladině zůstalo jenom pár olejových skvrn z M2T. Před Slavičínem jsme si na ohni ohřáli večeři. Plné žaludky bylo potřeba spláchnout.

     Na hranici jsme dorazili už za úplné tmy posilněni každý třemi Bráníky v Jestřabské hospodě. Ještě jsme konzultovali taktiku, aby s pohraničníky komunikoval někdo, z nějž je alkohol nejmíň cítit a pokud možno se zdržovali pouze minimálně. Nechcu se chlubit, ale volba padla na mě… Před celnicí jsme se domluvili, že zajedem pouze do Sidonie, což byla vesnice mezi oběma přechody, tam přespíme a ráno už snadno proklouzneme na Slovensko. V Sidonii jsme zjistili, že jsme jen tři. Vydal jsem se proto pro Drůbež zpět k závoře.

     Zde nebyl. Pohraničníci potvrdili, že s námi odjel. Zajel jsem se tedy optat na slovenskou celnici. Pohraničník mně sdělil, že tady někdo na motorce bez zastavení suverénně projel někam na Slovensko. Ukázal jsem mu doklady a jal se Kuřete stíhat. Naštěstí jsem se s ním střetnul nedaleko celnice, když se vracel a hledal nás. Ve vesnici jsme se pak všichni setkali a zajeli shledání oslavit do hospody. Tam nám Kuře uklidněný Radegastem vše vysvětlil. Když jsme si po domluvě s celníkem startovali motorky, Kuřecí 634 měla zrovna rezervu, proto opět zdechla a než znovu naskočila, tak jsme jí ujeli. Jenom jeho motorka je na 6V, takže neviděl a místo za námi zamířil na Slovensko.

     Přespali jsme u kapličky pod hustou lípou.

Pondělí 14.8.2000 (220 km)

     Místo jsme nezvolili zrovna ideálně. Kromě kaple, pramene a nádherné lípy jsme si nevšimli, že je tu taky autobusová zastávka. Takže jsem byl ráno vzbuzen dvěma stařenkami, které do mě svorně rýpali hůlkou, jestli prý žiju. Odpověď: „Asi jó.“ je zřejmě uspokojila, tak se odbelhaly prudit někoho jiného. Aby toho nebylo málo, ještě u nás dvakrát zastavil autobus. Když jsme se už v normální čas zmátožili, zajeli jsme až nahoru ke smyčce, odkud měly vést cesty na vysněný Slovensko. Lesní traktory je ale nechaly v takovým stavu, že jsme jakoukoliv jízdu po nich museli zamítnout.

     Vzhledem ke včerejšímu Kuřecímu vystoupení na slovenské celnici jsme moc nevěřili, že bychom se mohli nepozorovaně dostat k našim sousedům legální cestou. Nezbývalo, než se nápadu Slovensko 2000 vzdát.

     Další cesta vedla přes Broumov-Bylnici, Valašské Klobouky a Vlachovice, kde Póla, který jel nalehko, bodly za košilí 2 včely. (Však se nám to hned nezdálo, jak sebou na motorce vrtěl a místo do vesnice mířil do kravína.) Pokračovali jsme přes Loučku a Vizovice do Zlína.

     Toto okresní město mělo nejen vyšší provoz jak v lontu, kudy jsme se dosud pohybovali, ale byly tu i světelné křižovatky. Ty nám dokonale roztrhaly formaci, tak jsme odbočili z hlavní třídy, abychom na sebe navzájem počkali. Ještě jsme tam nestáli ani minutu, když tu vedle nás zastavilo auto se dvěma příslušníky a hned jestlipak víme, že jsme v jednosměrce? Nevěděli jsme. A jestlipak víme, že jsme v jednosměrce zrovna v protisměru? Následná kontrola dopravního značení dokázala, že si značku opravdu nevymysleli. Naštěstí kluci měli pochopení a místo pokuty nám slíbili, že nás zavedou na místo, kde bychom mohli bez obav zaparkovat. Než jsme tam dojeli, zase jsme se stihli na křižovatkách roztrhat, takže nakonec s nimi do cíle dorazil jenom Pól. Ten si nás nakonec našel. Odstavili jsme motorky a vydali se na prohlídku města.

     Centrum bylo pěkný, ale horko bylo úmorný, takže jsme dali kofolu (kluci po setkání s příslušníky pivo odmítli) a rozhodli se, že se zajedem někam vykoupat. Domluvili jsme se na Slušovické vodní nádrži. Ještě jsme excelovali na hlavním náměstí, kde točili Zubra. Dal jsem si pívo venku na zahrádce, zatímco kluci čekali ve stínu opodál. Protože Kuře sklenice sbíral, ptal jsem se, jestli už takovou vlastní. Po odpovědi: „Nee, ale hodila by se,“ letěl zbytek obsahu do blízkého květináče a Drůbež si mohl připsat další čárku.

     Než jsme se vymotali ze Zlína, semafory nás zase rozdělily, takže jsem zůstal nakonec sám. Když jsem dojel do Slušovic, po klukách nebylo ani vidu. Horší bylo to, že nádrž byla na pitnou vodu a koupání tam bylo zakázáno. Naštěstí jsem na borce náhodně narazil. Dali jsme společně oběd a rozjeli se na Všeminskou nádrž. Kdysi jsem tam byl, ale nepodařilo se mně ji najít. Tak jsme pokračovali po silnici dál na Vsetín. Koupali jsme se až ve Vsetínské Bečvě u mostu mezi Jablůnkou a Ratiboří.

     Protože se klukům už nechtělo na motorkách dál, domluvili jsme se, že pojedeme domů. Projeli jsme Hostýnské vrchy a přes Bystřici, Hulín a Kroměříž se dostali do Vyškova. Odtud jsme až na Rohlenku jeli po dálnici. Do Šlapanic jsme dojeli až skoro za tmy.

     Tato akce potvrdila, že v Jawky můžeme mít důvěru i při delších tůrách a lze s nimi, pokud vyjde počasí bez problémů cestovat. Je velkou škodou, že jsme výlet neprodloužili, protože jedinej důvod, proč jsme to letos ukončili byl, že se někomu nechtělo. Taky mně mrzí, že jsme nakonec nejeli na to Slovensko, i když to bylo dávno dopředu domluvený a kluci si doklady mohli v klidu nachystat. Na budoucí jízdy vyplynulo, že je třeba vždy mít nějaký cíl, protože, pokud není, chybí motivace. Cestování za tmy, alespoň s 6V stroji, není zrovna bezpečné. Projíždění v sestavě o více strojích městem se světelnými křižovatkami taky není žádná legrace. Napoprvé jsme tedy nejeli žádnou cestu kolem světa, ale věřím, že všichni účastníci si z výjezdu odnesli spoustu pěkných zážitků.