Jawa versus Balkán

komentář: Macek

Termín: 7.-22.9.2005

Účastníci:
Nerez (Jawa 250 590-panelka)
Martin Kozák (Jawa 350 640)
Hořák (Jawa 250 623 Bizon+pav 40)

Léto L.P 2006 se opravdu vydařilo a sluníčko na obloze se stále snaží ze všech sil potěšit své fanoušky. Ve světoznámé Šlapanické hospůdce se schází, za účelem předběžné domluvy, partička ostřílených a větrem ošlehaných dobrodruhů.
Probírají detaily o strategii motocyklové expedice.
Cílem je Turecký Istanbul, který leží za bosporským průlivem - na pomezí Evropy a Asie.
Tento cíl bude dosažen pouze tehdy, pokud nenastanou po cestě nějaké komplikace.
V plánu je trasa, která obnáší zhruba 4-5 tisíc kilometrů. Vzhledem k časovému limitu 16 dní je to v sedle legendárních motocyklů značky JAWA a ČZ lhůta opravdu šibeniční. Motorky, na kterých se pojede, vůbec nevynikají
rychlostí -jejich přednost spočívá v tom, že jsou spolehlivé a v případě nějaké závady, snadno opravitelné. K opravě obvykle stačí tyto nástroje: šroubovák, klíč číslo 13 a 10 ale tím nejdůležitějším kusem nářadí je hóóódně velké kladivo…:)
Tedy volně přeloženo jsou to mašiny, který jezdí sice pomalu, ale jistě!
Naproti tomu motocykly moderní, elektronikou našlapané, se stávají při sebemenší závadě dvěma metráky bezcenného harampádí.
Ale vraťme se do hospůdky…
Sestava je následující: u prvního pivka pan Dvořák, přezdívaný Citrón či také Hořák.
Druhé pivo třímá ve své obrovské medvědí tlapě Mirek, zvaný velký Náčelník. Je proslavený svými hrdinskými skutky, na Ukrajinské expedici v roce 2005 – viz.: Mervinovy www. stránky “pod jhem náčelníka.“
Poslední člen, sedící u „trapné“ kofoly je Macek, přezdívaný též Kozlík Matěj a berounskými vodáky také Černý ďas.
Funkce jednotlivých členů expedičního teamu jsou následující: Citrón je hlavní mozek, navigátor a expediční „kompas.“ :)
Náčelník je „hromosvod“ na potíže a problémy všeho možného, ale hlavně nemožného druhu.
Macek má za úkol fotograficky zdokumentovat a popsat průběh celé expedice.
Citrón vede řeč a je skvěle připraven. Má naplánovanou celou trasu, zná kurzy měn všech států a jiné důležité detaily. Diskutujeme a probíráme různá témata, týkající se naší cesty.
Víme, že Citrónovo mnohahodinové úsilí se nám zúročí v podobě hladkého průběhu akce.

Termín odjezdu je stanoven na pátek 1. září. Díky Mackově „chlebodárci“ se však odjezd odkládá o týden - na čtvrtek
7. září… Tradiční místo srazu a odjezdu, je šlapaňská čerpačka Shell.

Čtvrtek 7.9. – den prvý…

Sraz je domluven na 19.00. Je 18.55. Jako obvykle první přijíždí Macek na svém dvoutaktním plně naloženém „kozocyklu.“ Tankuje nádrž do plné a bláhově čeká na své kamarády.
V 19.15. volá mobilem Náčelník… Že je jako ještě někde v Kéniku (Královo pole – Brno) a že přijede nejdříve tak za hodinu. Klasická náčelnická taktika!
Citrón chvíli poté přijíždí na své naložené bizoňácké dvěstěpadesátce s přívěsným vozíkem Pav.
Po krátké domluvě je stanoven plán – přesun do vesničky Mutěnice u Hodonína. Tam se v hospůdce počká, až se laskavě uráčí dostavit pan Náčelník.
Cesta probíhá v pohodě, na cestu nám svítí ve skoro celé své kráse měsíc – zrovinka probíhá jeho částečné zatmění.
Necelá hodinka jízdy a parkujeme, před hospůdkou zvanou Mutěnka. Citron zde sloužil na vojně a zná zdejší „terén.“
Zhruba dvě hodiny poté přijíždí pod Náčelnickými „ostruhami“ krutě týraná Jawa 250 panelka .
Parkuje vedle našich strojů a přichází k našemu stolu, ve svém o tři čísla větším hasičském mundůru. Ještě v chůzi objednává pivo. Snaží se nás ohromit čerstvě koupenými krátkovlnnými vysílačkami, které zakoupil.
Zná se a ví, že se na cestách často ztratí. Vysílačky nám prý budou pomáhat v jeho opětovném nalezení . My však víme, že málokterá vysílačka je tak silná, aby toto dokázala. :)
Dáváme na nabíječku akumulátory z vysílaček a probíhá diskuze o cestě. Všichni jsou plní nadšení a očekávání z dobrodružství, jenž na nás čeká.
Po zaplacení cechu, se přesouváme na místní hřiště. Tam uleháme na pódium, neboť se na obloze honí mraky a ve vzduchu je cítit déšť.
Náčelník je nekompromisně díky předchozím zkušenostem z pódia slušně vykázán. Je odsouhlaseno, že během celé expedice nesmí nocovat blíže, než činí kružnice o poloměru
50. metrů. Jeho chrápání je totiž něco naprosto
neskutečného – kdo nezažil, neuvěří…:)
Během akce jsme stejně tuto vzdálenost museli zvětšit a posléze byla i doložka - musí to musí být po větru! :)
Snad si říkáte, že to zavání šikanou… I kdepak! Je to v zájmu expedice! Nevyspaný jezdec ztrácí ostražitost v silničním provozu.
Uléháme a necháváme si zdát o dobrodružstvích, co na nás někde v dálce čekají…

Pátek 8.2. den druhý…

Probouzíme se do drobného deště. Obloha je zatažená a v dáli si bujaře chrní náčelník. Je to tak silné, že se nám povolují šrouby na motorkách.
Budíme ho, probíhá snídaně a balení. V drobném dešti odjíždíme směr hraniční přechod Hodonín/Holíč.
Cestou se obloha naštěstí protrhává a déšť pomalu ustává. Citrónův motor má nějaké podezřelé cukání a náčelnická motorka připomínající řinčící, vrzající a skřípějící „železářství“, má značně povolený řetěz.
Na benzínce v Hodoníně kolonu zastavujeme a snažíme se odstraňovat závady. Náčelník opravuje svůj stroj tradičním způsobem – s rukama v kapsách… Řetěz nakonec šponuje Macek a Náčelník vše bedlivě sleduje svým lišáckým pohledem.
Na bizonovi Citrón oddělává víko dynama. Macek svým přípravkem seřizuje předstih s přesností jedné setiny milimetru. Hotovo - pokračuje se na hranice. Tam probíhá vše hladce… Tedy až na celníka, kterému s pusy málem vypadává žváro poté, co se zeptal kam máme namířeno. Vyvalí oči a volá na svého kolegy zhruba toto: „Jaj… kokot… počůvaj Jano, hen ty oný idů do Turecka…“ :)
S úsměvem na tvářích vyrážíme směr Senica.
Jedeme, jedeme a najednou v koloně schází náčelník!
Macek poprvé zapíná vysílačku a z ní se ozývá: „Kurňa borci, MAY DAY, nejede mě fechtl…“
Vracíme se a Náčelník věřte – nevěřte, závadu našel SÁM!!! Byl to utřepaný vysokonapěťový kabel, jdoucí od indukční cívky, ke svíčce. Náča tasí svůj originální patentní vystřelovací nůž
z Jůů Es Ej. Je to kudla z pravé šufánkové oceli, kombinovaná se zapalovačem, co nezapaluje, baterkou, co nesvítí a čepelí, co nevystřeluje. Řeže kus kabelu, našroubuje ho na cívku a jede se dál.
Projíždíme Trnavu, Nové Zámky, Štůrovo až na hraniční přechod s Maďarskem s názvem Salka.
Tam už jsou značky začátek a konec obce ve dvoujazyčném provedení – samozřejmě slovensky a maďarsky. V Salce si v maďarské hospůdce dáváme nealko pití, tankujeme benzín a projíždíme bez potíží přes hranici. Po pár kilometrech se již začíná smrákat.
To už nás mašiny vezou kolem Dunaje, miliardy komárů nám bubnuje do plexiskel na přilbách – nejvíce si to „užívá“ Citrón. Má v plexi své přilby řádnou trhlinu a má jich plný obličej…:)
Zastavujeme a všichni souhlasíme, že je čas hledat místo na spaní.
Uléháme v kopcích za městečkem Nagymaros vedle nedostavěné velice originálně tvarované chaty.
Náča odchází, hledá místo k byvaku někde dál – ale vy už jistě víte proč…:)
Probíhá malá večeře, čištění chrupu – ovšemže kromě Náčelníka. Jeho chrup nikdy blahodárných účinků kartáčku a pasty na zuby neokusil. To je ostatně vidět a cítit už na několik metrů… :)

Sobota 9.3. den třetí…

Noc byla klidná. Nevíme však, zda byla klidná také pro obyvatele domu, vedle něhož si Náčelník ustlal…:)
Ráno si v klidu vaříme na vařiči snídani a čaj, pak balíme proviant a vyrážíme do maďarského vnitrozemí.
Maďarsko není pro motorkáře nic moc zajímavého – samé plantáže kukuřice, papriky a tykví. Silnice spojují města v mnohakilometrových přímkách, mnohdy bez jediné zatáčky. Pokud neumíte maďarsky, máte velký problém komunikovat. Stavujeme se ve větším obchoďáku pro vodu.
Citrón přišel za chvilku, ale Náčelníkovi to už trvá přes 25 minut.
Macek s Citrónem se schovávají za rohem na konci ulice a skrze keř s cukajícími koutky sledují, jak se Náčelník zachová až zjistí, že „osiřel.“
Náčelnická brzda konečně přichází a okamžitě žhaví vysílačku. Dostává od Macka „sprďáka,“ kde je tak dlouho a bez udání polohy je poté hovor ukončen a vysílačka vypnuta. Nača jeví silné známky neklidu. Kluci už jej nechtějí více trápit, a tak startují stroje a jedou k náčelnické brzdě. Když ví že to nepomůže, tak jej ještě jednou zpraží, že zdržuje a jede se dál – Godollo, Monor, Cegléd, Oroshasa…

Na jedné nekonečně rovné silnici najednou vedoucí Citrón nad svým strojem ztrácí částečně kontrolu. Projevuje se únava materiálu na tažném zařízení přívěsného vozíku Pav. Praskla jedna strana držáku, na kterém je kardanový kloub vozíku.
Pav lehá na bok, jak přesně střelená svině a Citrón s motorkou a na boku ležícím Pavem končí v protisměrné škarpě…
Je štěstí, že je zkušeným pilotem a stroj nepokládá na asfalt, i to, že zrovinka nic nejelo v protisměru. Společnými silami, vytahujeme těžce naložený stroj z příkopy a vlečeme jej mimo silnici.
Jde do tuhého! Máme s sebou spoustu nářadí, ale svářečku s sebou nevzal nikdo.
Naštěstí si v průběhu diskuze, kterak vzniklou situaci vyřešit, Macek vzpomene, že před chvílí jednu svářečku viděl. Bylo to v posledním městečku, kterým expediční kolona projížděla. Zahlédl tam, v boční uličce dva chlapy, jak svařují plot - svářecí trafo stálo na zahrádce. Probíhá demontáž tažného zařízení. Citrón s Mackem sedají na Bizona a odjíždějí. Náčelník zůstává na místě havárie.

Macek se ujímá rukama a nohama diskuze. Zdá se, že Pat i Mat jsou zkušení kutilové. Není třeba dlouhého vysvětlování… Popadnou poškozenou součást, odchází k multikáře, kde mají chvála pánu bohu i autogen.
Za necelých 10 minut je problém profesionálně vyřešen. Macek není spokojen a slušně vyžaduje pro pocit jistoty zpevnění i druhé strany závěsu - oba pánové ochotně vyhověli. Peníze za službu odmítají. Citrón s Mackem proto sedají na bizona a jedou koupit alespoň pár piv – na znamení dobré vůle…
Tažné je nasazeno a jede se dál – celá záchranná akce netrvala ani 2 hodiny.
Na Maďarsko – Rumunský přechod v Turnu se přijíždí už za tmy. Přechod je hladký a pokračuje se směr Arad, kde se stavujeme „napojit“ naše koně. Nádrže jsou plné a odjíždíme z čerpací stanice. Ta leží mezi dvěma silnicemi a má dva příjezdy. Po chvíli jízdy Citrón i Macek zjišťují, že Náčelník zase provádí nějaké skopičiny a není v koloně… Zastavují a žhaví vysílačku. Náča zase koukal, kde co létá a nezaregistroval, kterým výjezdem jsme odjeli… Za čtvrt hodinky přijíždí a pokračuje se. Tábor rozbíjíme ve Vladimirescu na břehu řeky Mures. Citrón dělá ohýnek na přípravu večeře, Macek staví stan, Náčelník lelkuje s rukama v kapsách…:)
Po rušném dni usínáme, jako když nás do Mures hodí…

Neděle 10.9. den čtvrtý…

Je krásné ráno plné sluníčka. Děláme oheň, na kterém si vaříme snídani a čaj.
Náčelník stále ještě hlasitě spí. Macek popadl foťák a natáčí na video Náčelníkovo bohatýrské chrápání…:)
Je sbaleno a vyrážíme. Náčelník s Citrónem jdou nakoupit chleba a jede se dál.
Už jsme se 4 dny pořádně nemyli, proto zastavujeme u řeky na oběd a spáchání hygieny.
Je sice začátek září, ale sluníčko nám přeje. Řeka je ledová a nádherně nám osvěží tělo i mysl.
I Náčelník po předlouhém přemlouvání kupodivu smáčí své chrabré tělo i se svojí „želvou“ (pivní mozol). Dobře naladěni vyrážíme směr Deva a Sebes.
Odbočujeme z červeně značené státní silnice na žlutou, později žlutou šrafovanou na Sasciori… To ještě netušíme, co obnáší šrafování na lince mapy!
Ze začátku je silnice hezká, projíždíme zajímavé vesničky, kde nás se zájmen pozoruje místní obyvatelstvo. Nutno podotknout, že v celém Rumunsku a Bulharsku naše kolona tří pekelně řinčících a kouřících strojů (především náčelníkovo „železářství“) budí nesmírný obdiv a reakce jsou velmi spontánní – pokřikování, mávání, dokonce jsme roztancovali jednoho mladíka. Nebyla to vždy jen radost. Jeden pubertální výrostek věnuje Mackovi dokonce svoji slinu a obscénní gesto, ale netrefil.
Macek, i když nebyl zasažen, nekompromisně dupl na brzdy až zaječely gumy . Svižně otáčí mašinu, aby dal mládenci „lekci slušného chování.“ Mládežník spatřiv nebezpečí v mžiku zmizel jako pára nad hrncem…
Po malebných vesničkách se silnice klikatí stále do kopce a její stav se sále zhoršuje…
Projíždíme kolem hráze přehrady Lacul Tau, kterou napájí řeka Sebes. Šedý prach cesty se usazuje na jezdcích i strojích.
U odpočívadla pro turisty zastavujeme. Citrón vytahuje mapu a radíme se o dalším postupu. Ještě nabíráme v lese u malého křišťálově čistého potůčku vodu do petek a jede se dál. Přijíždíme k další obrovské přehradě – Lacul Oasa. Sesedáme ze sedel a dopřáváme odpočinek sobě i ořům.
Cesta se zhoršuje čím dál více a díry v „silnici“ jsou zvící pastí na mamuty! Vletět tak do ní ve větší rychlosti, tak máte přední kolo i s vidlicí někde pod motorem…
Další nepříjemná okolnost je, že ubývá paliva v nádržích.
Do civilizace je ještě pěkný kousek a spotřeba se v takovém těžkém terénu řádně zvyšuje.
Soumrak na sebe nedá dlouho čekat.
Jedeme údolím kolem nádherné divoké horské říčky, projíždíme kolem cikánských srubů a pokřikujících cikánů. Chtějí nás zastavit, ale nám je život milý a nekompromisně pokračujeme! Je tma, těžký terén ve mění v terén brutální… Náčelníkovi dochází benzín. Přeléváme 1 litru z bizona a hledáme nocleh.
Ten nacházíme na hřebeni Tartarau - ve výšce 1665 metrů nad mořem. Je to na hranici hor Muntii Parang a Muntii Capatanii. Teplota blízko nuly nás nutí se přiobléknout.
Hledáme dřevo na táborák, abychom se ohřáli a připravili teplou krmi. Jsme poněkud nesví, neboť benzínu je málo. Kolem medvědi a náčelník, civilizace daleko a zima na krku… Citrón s Mackem uzavírají tajnou dohodu, že pokud tu budou nuceni sečkat do jara a bude hlad, tak sežerou Náčelníka…:)
Usínáme s myšlenkou na pořekadlo, že ráno je moudřejší večera…

Pondělí 11.9 den pátý…

Budíme se do nááádherného rána v horách. Je přízemní mrazík a vše je pokryto jinovatkou. Všemožně se snažíme zahřát, děláme velký oheň, vaříme čaj, balíme věci a vyrážíme.
Do protisměru se po těžkým terénem prodírá Dacia Logan – stavíme ji a snažíme se dozvědět, kudy tudy co civilizace. Zprávy jsou docela příznivé. Cesta je z kopce a tak šetříme drahocenné palivo - jedeme bez motorů. U jedné ze zatáček stojí vůz ARO 4x4 a u něj starší žena.
Macek u auta v dobré víře zastavuje a doufá, že by osádka vozu mohla mít kanystr s benzínem. Sundá helmu… Babka spatřivše velkého chlapa v černém obleku a s kuklou na obličeji, se dává s křikem na útěk…:)
Cesta z kopce pokračuje několik kilometrů. Sjíždíme po klikatých cestách a máme krásný výhled na hory. Ticho hor ruší jen šum pneumatik.
Macek párkrát zastavuje. Nabírá vodu z potůčku a fotí tu nádheru kolem.
Vjíždíme do malebného údolí, kolem horské říčky. Podél břehů jsou roztroušené jakési „stany“ z různých igelitů a smrkových větví. Na jednom břehu obyvatelé tmavší pleti, na druhém bílí. Hoří spousta táboráků.
Cesta se rozdvojuje a máme dilema, kudy se dát. Z informací od kempujících nejsme vůbec moudří a rozhodujeme se pro směr vpravo – na Petrosani.
Startujeme mašiny, ale ouha! Náčelníkův stroj ne a ne naskočit. Akumulátor Náčelníkova stroje jeví jasné známky vybití. Citrón ještě před odjezdem z hřebenu Náčelníka zřetelně upozornil, že má brzdit jen přední brzdou, aby šetřil akumulátor, neboť mu brzdové světlo svítí i při vypnutém zapalování. Náčelník však neuposlechl dobře míněné rady, což potvrdil Macek, který jel celou cestu za náčelníkem. Viděl červené světlo svítit v jednom kuse.. Marné jsou i marné pokusy stroj roztlačit… Vzniká hádka, ve které Náčelník své kamarády obviňuje z nezodpovědnosti. :)
V hněvu spravedlivém odjíždí Citron i Macek do Petrosani, nechávaje Náčelníka svému osudu. Cesta teď je zase do kopce a po překonání hřebenu k naší radosti přechází z cesty horského „tankodromu“ na asfaltku. Opět jedeme spoustu kilometrů bez motoru z kopce krásnou a za srdce beroucí přírodou.
Šťastní vjíždíme do Petrosani, kde bizon s Citrónem už jedoucí jen na výpary zůstává na náměstí a Macek jede natankovat. Přelije se 1 litru do bizona a jede tankovat Citrón. Macek na něj čeká na náměstí. Citron přijíždí a říká, že jeho motor má opět nějaké podezřelé cukání.
Diskutujeme o Náčelníkovi, zda jsme to s odjezdem přece jen nepřehnali a vydáváme se ho zachránit. Toho potkáváme hned na výjezdu z náměstí. Kupodivu stroj uvedl sám do chodu! To jasně dokazuje, že ten kluk ušatá umí, když chce!
Tankuje i Náča a odjíždíme – ale ne daleko. Bizon trucuje a musíme zastavit na parkovišti benzínky. Závada je zcela jistě na zapalování a probíhá oprava vylučovací metodou.
Zkoušíme měnit cívku, kondík, kabely, fajfky, svíčky. Znovu děláme předstih… Mašina trucuje půl dne a nakonec si dává říct. Odjíždíme v pozdních odpoledních hodinách směr Targu Jiu, kde zastavujeme na jídlo.
Přes silnici pracuje v zahrádce nějaký stařík a z balkánských melodií, linoucí se z jeho nahlas puštěného rádia je jasné, že jsme daleko od rodné Moravy…
Tam také potkáváme policajta, který se k nám hlásí. Naštěstí ne kvůli tomu, aby nás opruzoval služebními povinnostmi.
Se zalíbením okukuje stroje a tvrdí, že má doma také Jawu 634, se kterou je velmi spokojen.
Projíždíme přes Filiaci a pro nocleh volíme městečko Isalnita pár kilometrů před městem Craiova.
Zastavujeme u nějakého baru vedle silnice, kde duní pravé turecké disko. Unaveni sedáme na zahrádce, aby byly mašiny na dohled a objednáváme si u zmalované slečny u baru pivo.
Naše mašiny obklopuje tlupa místních náctiletých a horlivě se o něčem dohadují. Z gest a chování, je jasně zřetelný jejich temperament.
Vybíhá majitel baru Mihajlo a velice energicky mládence od motorek odhání. Poté přisedá a snažíme se komunikovat, což nám po pár pivech docela jde…:)
Mihajlo je poloviční Ital a je poznat, že je světaznalý.
Po chvíli nám nabízí, abychom u něj nocovali. Macek s ním odchází na exkurzi jeho domu. Poté, co shlédl jeho staromládenecký byt, raději odjíždí najít vhodné tábořiště někam za město, mezi lejna krav... :)
Nabíjíme akumulátory do vysílaček a před půlnocí se přesouváme po štěrkem a trusem dobytka sypanými bočními uličkami k místu noclehu.
Hledáme nějaké místečko bez kravěnců (náčelníkovi je to jedno) a uleháme. Kolem se potulují smečky toulavých psů.
Je slyšet, jak se mezi sebou rvou a vyjí, občas zabučí dobytek a my usínáme zmoženi cestou a pivem značky Skol…

Úterý 12.9. den šestý…

Je mlhavé a sychravé ráno, rosa jako kráva!
První se budí Macek. Vykukuje ze stanu a pozoruje prašivého, vředů plného psa v blízkosti Náčelníkova vigvamu. Zadní nohou se úporně drbe v kožichu – asi chytil od Náčelníka blechy, říká si v duchu Macek…:)
Vylézá ze stanu a budí své spoludobrodruhy. Výkonný, do běla rozpálený benzínový vařič Čmelák 2, vyrobený v Rusku, uvaří klukům teplé jídlo a čaj.
Na hygienu trpící část expedice se umývá u pramene, který slouží jako napajedlo pro všudypřítomný dobytek. Objevujeme pár hrobů hnedle vedle cestičky do pole. Jeden z nich je „zánovní.“ Jen obyčejný kříž ze dřeva a nožem vyryté jméno…
Je sbaleno a vyráží se směr Crayova. Je domluveno, že cestou zastavíme u nějakého obchůdku koupit chleba, což se stane málem osudné pro Citróna a jeho stroj.
Při vjíždění do Crayovy Citrón svým orlím zrakem hledá obchod a… Macek jede cca 20 metrů za ním a najednou má oči až na plexi své leviorky!
Rozhlížející se Citrón nezaregistroval, že u krajnice stojí zaparkovaná nová Dacia Logan a míří si to v šedesátikilometrové rychlosti doprostřed mohutné zádi vozu…
Než vyděšený Macek stačil zmáčknout alespoň klakson, tak Citrón periferním viděním zaregistroval hrozbu a bleskurychlou kličkou se snaží vyhnout překážce. Ozývá se silná rána a praskot drceného plastu a skřípění kovu o kov…
Udělat s naloženou motorkou, za kterou je navíc naložený Pav takový rychlý manévr, je docela kumšt. Jen díky zručnosti a zkušenostem pilota se mašina i přívěsný vozík s vozem pouze letmo „políbí.“
Citrón se jen krátce ohlédne, podřazením nasazuje koním ostruhy a zvýšenou rychlostí on i jeho kamarádi odjíždí od místa činu.
Asi po kilometru bizon zastavuje. Citron je naštěstí celý, motorka má ohnutou stupačku. Pav má ulomený pravý padací rám, který při útěku upadl. Macek zastavil a sebral jej ze silnice i přes to, že to bylo v nebezpečném úseku s velkým provozem. A Náčelník:)! Ten ani nezaregistroval, že se něco stalo…
Probíhá porada a shodujeme se, že v nabitém programu a časovém skluzu expedice by bylo řešení kolize s místní Policia Rurala další zdržení. Bez znalosti zdejšího jazyka přímo na dlouhé lokte!
Citrón proto rovná stupačku motorky několika dobře mířenými kopanci své kanady a jede se dál. Pro případ, že nás někdo při kolizi zahlédl a hlásil policii tři syčáky na motorkách, odbočujeme ze státničky.
Po méně významné komunikaci pokračujeme dále. Chléb nakonec kupujeme v malé vesničce.
Přichází místní pohublý pasáček dobytka a žebravým tónem od nás somruje peníze. Jeho řeč je jako kolovrátek – stojí s napřaženou rukou a pořád dokola odříkává jednu větu. Vůbec se nesnaží - tváří se při žebrání děsně znuděně a nezúčastněně. Je to amatér!
Po chvíli ještě přijíždí na bicyklu místní “kráska.“ Ostentativně si nás prohlíží – Náčelníka ne. Zřejmě vidí jeho silně umouněné, šest dní nemyté tváře i ruce a jistě si myslí, že je místní…:)
Máme nakoupeno a tak sedáme do sedel a raději vyklízíme pole.
Kola mašin nás vezou směr Caracal, Rosiori de Vede a Alexandrii. Za městečkem Smardioasa zastavujeme u rybníka opláchnout z těla pot a prach cest. Náčelník, sotva spatřil vodu a náš úmysl, zavčas simuloval spálenou pojistku a opravu, aby se vyhnul koupeli. Přijel, ale až už jsme se oblékali.
Ptáme se, proč se nevykoupal. Prý je ta voda špinavá a že by jako do ní proto nevlezl… My ho však známe jako své boty a myslíme si své…:)
Je už pozdní odpoledne. Dochází nám chleba, proto zastavujeme v jedné vesničce na nákup.
Při odjezdu od krámu Macek na kozocyklu zapne předpisově blinkr a zvolna předjíždí vozík tažený oslíkem… Najednou zaslechne ječení nějaké cikánky smíšené s pištěním brzdících gum. Koukne do zpětného zrcátka a zří, kterak se na něj řítí šílenou rychlostí bílá dodávka. Strhne mašinu doprava a v duchu, ač nevěřící, odříkává otčenáš… Dodávka ho natlačí na vozík s oslíkem. Macek jen cítí, jak se mu po korduře kalhot otře bok auta a slyší třesk svého zpětného zrcátka o zrcátko dodávky.
Bylo to taktak – ještě že oslík byl flegmoš a nezačal vyvádět. Dodávka si to kilem hasí dál a Macek se zastavuje, aby zjistil škody a trošku se uklidnil. Zrcátko je kupodivu celé… Jen černá šmouha na skle…
Místní šoféři jsou velmi bezohledná prasata! Přes vesnice se tu jezdí velmi zostra bez ohledu na spoustu dětí i vozíků tažených zvířaty..
Jsme už blízko hranic s Bulharskem a pozvolna se mění ráz krajiny i vesnic. Je vidět jiný styl staveb, domky jsou ve špatném stavu slátané ze všeho možného. Silnice také žádná sláva a spousta malých vozíků tažených oslíkem či koníkem.
Přibývá cikánů, kteří, jak už jsem psal, reagují velmi spontánně – jsme pro místní velká atrakce.
Tankujeme benzín a jedeme přes Zimnice na Giurgiu, což je větší město s hraničním přechodem do Bulharska. Hranicí mezi těmito státy je obrovská řeka Dunaj a na Bulharské straně leží město Ruse.
Už se setmělo a tak se ve vesničce Slobozia zastavujeme. V baru u silnice koštujeme místní pivní mok. Vedle nás sedí partička výrostků a hlučně se baví. Snaží se nás sbalit „mírně“ přiopilá dívka s excentrickým účesem. „Chlapi, platit a honem pryč!“ Platíme a hledáme místo na přespání.
Nocleh je vedle polní cesty mezi políčky kousek od vesnice.
Je klidná, teplá noc s oblohou plnou hvězd.

Středa 13.9. den sedmý…

Ráno nás budí sborové kokrhání snad několika set kohoutích frajerů… Sluníčko nám krásně svítí a obloha je jako vymetená.
Při snídani projíždí kolem nás malý vozík s oslíkem. Kočíruje ho malinký, sympatický dědeček a snaží se navázat hovor. Rumunští chlapi jsou většinou menšího vzrůstu. Stěží pochopil alespoň to, že jsme Češi – jazyková bariéra je v těchto končinách opravdu veliká… Pokrčil rameny, věnoval nám alespoň svůj úsměv a jel dál za svými povinnostmi.
Po snídani je sbaleno a projíždíme Giurgiu. Najednou Citrón odbočuje na krajnici – hliníková páčka spojky na bizonovi dostala nemoc zvanou únava materiálu…
Co teď:) Náhradní není a koupit ji zde je s největší pravděpodobností nemožné.
Macek si vzpomněl, že měl kdysi na kývačce páčky z bicyklu. Náčelník zůstává a Citrón s Mackem odjíždí na kozocyklu
do centra Giurgiu hledat „cyklokšeft“.
Nedaří se a tak se snažíme ptát lidí. Potkáváme kluka, co má doma také Jawu 634. Ochotně se nabízí, že nás dovede na tržnici s potřebným zbožím.
Macek s ním odjíždí na kozocyklu a Citrón zůstává na místě s jeho kamarády.. Za pár šupů je zakoupen dokonce pár bytelných páček na horala a jede se vyzkoušet, zda páčka půjde namontovat. Pokud ne, tak je domluveno, že ji můžeme vrátit. Páčka má naštěstí shodnou objímku s průměrem řidítek.
Místní klučina se z vlastní iniciativy vrhl s obrovskou vervou do opravy a Macek odjíždí pro Citróna.
Po návratu je už páčka vyměněna a už se jen seřizuje lanko. Spojka jde sice mačkat ztuha, ale funguje tak jak má.
Loučíme se s novým kamarádem motorkářem, děkujeme za pomoc a odjíždíme na hranici.
Přejíždíme obrovský hraniční most přes Dunaj. Jeho délka je jistě přes půl kilometru a máme výhled na přístaviště a jeřáby co z řeky těží písek. Sem tam sedí rybář, lovící Jesetery.
Jsme udiveni mohutností veletoku. Proud je docela svižný - musí tu protékat za sekundu tisíce kubíků vody…
Na bulharské straně měníme eura za leva a vjíždíme přes dezinfekční jámu se špinavou vodou do Ruse.
Vnímavý pozorovatel jasně postřehne změnu prostředí, různé detaily, které naznačují, že už není v Rumunsku.
Jedeme po zvláštním asfaltu se zaválcovaným vápencovým štěrkem. Při jízdě za mokra to na takové silnici jistě klouže jako prase…
Nabíráme kurz Dve Mogili, kde tankujeme z českých stojanů Adast Adamov benzín a pokračujeme hezkou krajinou směr Bjala, Popovo a Omurtag.
Zaujal nás pomník, na kterém visela stíhačka MIG 17. Tam jsme dali zastávku a svačinu. Krajina kolem dokola je kopcovitá a rozlehlá. Sem tam stojí samostatný keř, v jehoš větvích jsou namotané různé igelity a mikroténové sáčky. Působí to v té hezké krajině jako pěst na oko! Ach ta civilizace…
Jedeme dál směr Kotel, Gradec, Mokren, Rozenec, tma nás zastihla ve vesnici Venec, kde stavíme u motorestu. V ratanových křeslech koštujeme bulharská piva: Zagorka, Burgasko a Kamenitza. Pivo není vůbec špatné, jen Náčelníkovi se křiví ústa a zasněně vzpomíná na Starobrno…:)

Temnou bulharskou nocí projíždí tři stroje vezoucí tři unavené dobrodruhy. Motorkáři hledají místo k noclehu a trvá to delší dobu, než nalézají příhodné místo. Vysoko v kopcích rozbíjí tábor a usínají dříve, než dopnou zipy svých spacáků…

Čtvrtek 14.9. den osmý…

Probouzíme se do slunečného dne. Máme parádní výhled do kraje. Horký čaj a dobrá snídaně posilní a vlije do těla sílu.
Náčelník vaří ve svém rendlíku rajskou omáčku s těstovinami a poté ve stejné nádobě kávu – ovšemže bez vypláchnutí…
Tento podezřele vyhlížející a vonící nápoj pak nabízí svým kamarádům. Citron i Macek jako jeden muž zdvořile odmítnou...:)
Sjíždíme z kopců na státničku a míjíme polorozpadlý domek, kolem kterého se hemží houf vyděšených cikáňat. Na Citróna a Macka hledí podezřele.
V tom však kolem nich projíždí chrabrý Náčelník.
V hasičském mundůru které připomína rytířské brnění, hledí přilbice sklopené, v blýzkavém chromu ocelového oře se odráží ranní slunce… Odrostlejší dívky na něj zamilovaně hledí a tajně si přejí aby zatavil a požádal je o doušek chladné vody.
Náča však jen frajersky pokyne pravicí a žene se dál. Holky začínají zoufalstvím ječet a rvou si vlasy. Posílají svému princi fouknutím polibky z dlaně, snaží se jej dohonit a poté omdlévají zklamáním…:)
Po kvalitní státničce uháníme směr Karbovat… Cestou znovu zlobí bizoňácká elektroinstalace.
Je opraveno a jede se dál.
Silnice se klikatí po rozlehlých kopcích a v dálce už je vidět hladina Černého moře. Cesta se začíná zhoršovat a je velmi prašná.
Po brutálním tankodromu vjíždíme do Burgasu. Zastavujeme u potravin a svačíme. Nevíme proč, ale stále máme dojem, že si nás kolem všichni prohlíží jako nějaké exoty. Vyjíždíme z města a míříme po pobřeží černého moře - směr Krajmorie, pak dále k tureckým hranicím. Projíždíme vesničkou Varšilovo. Kousek za ní se otvírá parádní výhled do kraje.
Zastavujeme na pastvině vedle stáda nádherných volně se pasoucích koní.
V klidu si vaříme jídlo a relaxujeme. Koníci jsou plaší – fotit se nechají ale pohladit ani náhodou! Jsou to nádherná, svobodná zvířata.
Vyrážíme k vesničce Indže Vojvoda. Mapa je dosti hrubého měřítka a značně nepřesná. Jedeme stále po mizerné asfaltce a počínáme klesat do údolí. Kolem jsou trosky budov, ze kterých místní „vytěžili“ cihly, a velký betonový plac. Citrón usoudil, že zřejmě projíždíme bývalým vojenským prostorem.
Silnice najednou přechází v serpentiny a končí v korytu potoka. Za ním je už jen nevelká pěšina…
Vracíme se a zkoušíme odbočku, kterou jsme minuli kousek výše. Jedeme drsnou polačkou kolem skály, vyhýbáme padlému stromu a cesta se opět ztrácí – tentokrát v trávě obrovské louky.
Otočka a vracíme se do Varšilovo, kde zastavujeme před prapodivnou budovou sloužící patrně jako kancelář místního šerifa a zároveň také jako hospoda.
Na kopečku za vesnicí stojí chatrná dřevěná šibenice. Na zpuchřelém provazu se ve větru houpe sluncem vysušená mumie…
Strejdové z hospůdky nám ochotně rukama nohama vysvětlují, kam odbočit. Macek při této příležitosti fotí místní lidovou „architekturu.“
Před jedním z „domů“ leží cikán – patrně pán domu a líně odhání mouchy. Vůkol vládne klid a mír…
Vracíme se a dle instrukcí nacházíme odbočku. Byla to nenápadná cestička a nenapadlo nás, že by to mohla být ona. Mašiny, tlumiče i jezdci dostávají zabrat! Cesta je sypaná různě velkými kameny, které jsou od povozů a kopyt ohlazené jako oblázky, v cestě díry, stoupání i klesání… Naše Barumky se občas smeknou, proto jedeme pozvolna.
Náčelník pořád nadává, že se mu špatně chladí motor a má obavy, že ho zadře. Je to tvrdá zkouška řidičské dovednosti i strojů značek Jawa a ČZ.
Náčelník se ztrácí někde vzadu a tak zastavujeme, abychom si vychutnali krásu bulharské vysočiny a nechali vychladnout žhavé motory. Musíme dál!
Neradi našlapáváme mašiny a pokračujeme. Blížíme se k Indže Voivoda. Projíždíme pastvinami pro dobytek a cesta už je sjízdnější.
Před vesnicí zastavujeme a čekáme, až přes silnici přejde tisícihlavé stádo ovcí, které diriguje ovčácký pes a bača. Pomalu projíždíme prašnou cestou přes vesnici a svou přítomností opět budíme údiv na tvářích místních domorodců.
Za vesničkou je pramen chutné vody, kde doplňujeme naše pomačkané petky.
Po pár kilometrech vjíždíme na žlutou silnici.
Projíždíme městečko Zvezdec a míříme k Malko Tarnovo.
Na kraj již padla tma a Citrón odbočuje na palouk, kde je kamenný altán s posezením, krb, ohniště a silný pramen lahodné vody. Vedle protéká dravá horská říčka. Parádní flek na přespání se vším komfortem!
Probíhá příprava na nocleh, sběr dřeva na oheň a náčelnické železářství odjíždí koupit do Zvezdecu pivo. Vaříme výtečnou večeři, popíjíme Kamenitzu a únava nás brzy přinutí zalézt do spacáků.
Budíme Náčelníka, který „čte ubrus“ a jdeme spát. Macek do stanu na louce, Citrón na stole pod stříškou a Náčelník na zem kousek od něj. Nad ránem Citrón žene Náčelníka ze spacáku a stěhuje ho o kus dál – tentokrát nejen chrápal, ale přidal i své hlasité větry, které jdou ve vzduchu i nakrájet…:):):)

Pátek 15.9. den devátý…

Macek se budí jako obvykle první. Bere foťák a jde se projít horským terénem. Jde vyschlým korytem horské říčky. Nedávno zde voda byla – a ne málo!
Zanechala po sobě servanou boční silnici a most, spousty naplavených stromů a obrovských balvanů. Po cestě zpět bere dřevo na oheň.
V táboře už táborák hoří, Citrón si dělá snídani, Náčelník se promenáduje s rukama v kapsách.
Po snídani se věnujeme strojům. Znovu se snažíme přijít na příčinu bizoňácké „nevolnosti“ a náčova panelka potřebuje o článek zkrátit řetěz, protože rambajz, který vzniká při jízdě tohoto stroje, se už stal nesnesitelným. Tento chirurgický zákrok nakonec provedl Macek, protože s sebou vzal – pro strýčka příhodu - příslušný stahovák.
Náčelník okouněl pouze s rukama v kapsách. U práce by se náš jediný pán a vládce přece umazal!
Citron i Macek se koupou v brutálně ledovém horském potoce a jede se směr Malko Tarnovo. Ve městě panuje velmi líná atmosféra – ani vítr se nechce hnout…
Citrón shání banku kvůli výměně peněz. Město je prázdné jako po ničivé morové ráně.
Turecké hranice jsou na dosah! Kolona vyráží směr hranice. Cesta vede do strmých serpentin. Bizon jedoucí na jeden válec zastavuje na parkovišti u pramene vody.
Dáváme hlavy dohromady a pečlivě probíráme krok po kroku možnou příčinu závady. Zkoušíme možné i nemožné a stále se nedaří – mašina jede a nejede...
Je pozdní odpoledne a ztratili jsme dalšího půl dne. Diskutujeme, co dál. Vzhledem k tomu, že Citrón má být kvůli škole za týden (v pátek) doma, je rozhodnuto, že je na čase otočit stroje a vydat se na cestu domů. Schází jen pár kilometrů od vysněného cíle s příchutí orientu - Turecka!

Sesedáme v Malko Tarnovo a tankujeme. Citron ještě zkouší zlepšit chod zlobivého hnacího agregátu. Macek jde sobě i klukům pro chleba a pivo a Náča s Citrónem míří na tábořiště, kde jsme spali noci minulé. Byla by hloupost hledat něco lepšího.
Po cestě Náčelník vráží do volně pasoucího se koně, který zrovna ve tmě přechází přes silnici. Naštěstí koníka na poslední chvíli zpozoruje, snižuje rychlost dupnutím na své chatrné brzdy. Loktem a řidítkem se letmo otře o chlupatý hrudník a srovnává své rozvlněné železářství.
Náčelník i vyděšený koník jsou naštěstí v pořádku. V táboře se Citrón uculuje a s lišáckým úsměvem náčelníkovi říká: „Miro, jsi trouba - kdybys ho složil, tak jsme si teď mohli pochutnávat na koňské kýtě…“
Ohýnek hřeje, pivo šumí – o stupínek lépe než říčka za zády.
Po večeři uléháme. Stejně jako noci minulé – vyjma Náčelníka, který uléhá v „bezpečné“ vzdálenosti.:)

Sobota 16.9. den desátý…

Krásné horské ráno! Náčelník se ne a ne vzbudit. Macek bere digifoťák - natáčí jak Citrón probouzí Náčelníka ledovou vodou ze studánky, kterou mu „něžně“ nalévá z hrníčku do chrápající pusy…:)
Náčelník vyvalí oči a prskaje vodu nám sprostě nadává…:)
Vaříme, šťouráme se v bizonovi – zlobí a zlobí… :)
Ženeme koně do Krajmorie, kde konečně přijíždíme na břeh Černého moře. Jmenuje se Černé, ale nám se zdá, že je modré a místy dohněda – černé bylo až tehdy, když Náčelník odhalil svoji „mužnou“ hruď, pod kterou mu visí věčně hladová želva. Vstoupil do metrových slaných vln a moře směrem od břehu potemnělo…
Macek neodolá a skáče do vody také.
Přišli jsme na to, proč si Náčelník nemyje hlavu. Pracuje totiž se zedníky a má vlasy nasycené cementovým prachem.
Macek to nevěděl a bezelstně po něm šplíchá slanou vodou. Náčelníkův kudrnatý účes zvaný květák zasyčí a zanedlouho tvrdne do pevné skořápky…:)
Macek i Citrón mu to závidí, protože teď už vůbec nepotřebuje na motorku helmu.:)
Po koupeli se oblékáme a Citrón zkouší jízdní vlastnosti svého stroje v písku na pláži. V jemném písku se zadní kolo zahrabalo až po buben a měl co dělat, aby vyjel na pevnou zem.
Ve městečku se stavujeme na náměstíčku v obchůdku, kde kupujeme od neobvykle hezké bulharské prodavačky chleba a dobře vypadající klobásy.
Pálíme benzín po červené státničce směr Antoš a Karnobat. Jedeme zajímavou krajinou, před sebou máme romantický západ slunce a nebe plné červánků…
Tma nás dostihla v městečku Lozenec. Odbočujeme vysoko do kopců a hledáme vhodné tábořiště.
Míjíme podivnou továrnu, ze které se valí hluk podobný zvuku bojové stíhačky se zapnutou forsáží… Pracovat v takovém hluku musí být opravdu příjemné!!!
Vysoko v kopcích konečně nacházíme palouk vhodný k noclehu. Vyrážíme hledat dřevo na oheň a v duchu už cítíme vůni opečených klobás.
Už je tma, ale ve svitu hvězd nalézáme uschlý strom. Lámeme silnější spodní větev – ta praskne, ale stále ji drží lýko na kůře. Macek odstrčí kluky, nadskočí a oběma nohama dupne na nalomenou větev ve snaze ji odtrhnout od kmene. Větev pod vahou necelého metráku povoluje a s praskotem mizí i s nic nechápajícím Mackem v jícnu „Macochy“ bezvadně skryté vysokou trávou a tmou…
Ti co zůstali na pevné zemi slyší už jen nárazy těla, valící se kamení a praskot větví.
Macek proletí dva metry vzduchem, pak dopadá na téměř kolmou stěnu plnou ostrých kamenů a keřů. Nekontrolovaným pádem plným přemetů a bolestivých nárazů ho gravitace tvrdě táhne dolů. Vůbec netuší, jakým zázrakem se mu podaří svůj pád zastavit – těsně nad hladinou čpící, smrduté bažiny, ve které smočil pouze špičku boty. Křečovitě se drží větve keře a pomalu se probírá z počátečního šoku. Jakoby z mlhy slyší shůry vystrašené volání svých kamarádů…
Odpovídá, že je asi živý. Pár minut sbírá síly a se zatnutými zuby bolestí dere se vzhůru. Nahoře usedá do trávy a jako správný dobrodruh se snaží přemáhat bolest. Vymývá své krvavé šrámy vodou a dezinfikuje se kořalkou zevnitř a jódem vně…:)
Ohýnek plápolá a klobásy chutnají znamenitě. Probíráme své zážitky, popíjíme z petky Priomorsko, oheň krásně hřeje a vládne dobrá nálada. Je nádherná noc plná padajících hvězd. Brzy usínáme unaveni náročným dnem.

Neděle 17.9. den jedenáctý…

Je fajn ráno. Macek a Citrón jdou na obhlídku okolí. Trhají čerstvou mátu peprnou na čaj a po rozdělání ohně se vaří také polévka. Taháme Náčelníka z jeho vigvamu (dětský stan, koupený za stovku ve výprodeji).
Když snídáme, tak se kolem nás najednou prokutálel Náčelníkův stan hnaný svižným větrem. Náčelník však sedí dál s klidem indiána a rozvážně žvýká své sousto…:)
Je sbaleno a vyrážíme. Vracíme se z terénu zpět na státničku. Po ujetí pár kilometrů Citrón odbočuje na dvorek zdemolovaného motorestu – snad prácička bulharské mafie. Šťouráme se v motoru bizona, který tvrdošíjně odmítá poslušnost. Po seřízení předstihu a jiných úpravách se blížíme k Mokrenu. V údolí stojí socha bulharského cara ve třech podobách. Je vytesaná z pískovce a působí na nás velmi impozantně.
Z nápisů v azbuce jsme vyluštili, že právě v tomto údolí dal car na „prdel“ Turkům při nějaké velké bitvě.
Potkáváme bulharské motorkáře – jsou odvázáni z našich strojů. Pokračujeme směr Gradec, Kotel, Zelená Morava do Omurtagu. Projíždíme rázovité vesničky, ve kterých občas zahlédneme malý turecký minaret s půlměsícem na špici střechy. Zastavujeme u rybníka a obědváme.
Přijíždí traktorista s archaickou mašinou a čerpá vodu do cisterny pomocí záhadného čerpadla napojeného na výfuk motoru. Syčí to jako sto papiňáků, ale asi to funguje.
Polykáme další kilometry a pomalu a jistě dochází palivo.
Zajíždíme k benzínce, kde jsou dva kluci. Ptáme se, zda mají benzín. Kývnutí hlavy nás uklidňuje. Náčelník otevírá nádrž a lije do ní olej M2T. Přichází jeden kluk a vysvětluje, že benzín není a přitom zase kýve hlavou.
Nějak jsme opomněli fakt, že na Balkáně kývnutí hlavy znamená ne a zavrtění ano…:) To nás velice pobavilo – ne však Náčelníka. Měl totiž v nádrži směs s vysokým poměrem oleje – hihihi… Alespoň nezadře motor! Jawě však hned tak něco nevadí a tak pokračujeme.
Další benzínka je o pár kilometrů dál v městečku Svetlen. Dochází náhradní kondíky, které bizon stále „žere“. Zastavujeme místního kluka jedoucího na motocyklu Simson. Ten má také elektroinstalaci 6 voltů. Slušně ho prosíme, zda nemá náhradní kondík. Kývl hlavou – už jsme se ale nedali nachytat…:) O kousek dál tankujeme plnou a fotíme veterána, místního zástupce kubatury 50 ccm - fechtla Balkan 50.
Projíždíme Popovo a Opaku. Tam stojí policejní hlídka. Zastavují vedoucího jezdce Citróna. Náčelník s Mackem projíždí kolem hlídky a zastavují o kus dál, vypínají motory a čekají, co se bude dít.
Policajt patrně zjistil, že s ním moc nepokecá a že z jezdce jedoucího na prapodivném stroji nic nevyždímá. Citrón startuje a jedeme dál.
Cesta je špatná - úzká a plná „kočičích hlav.“
Za jednou zatáčkou Macek,ve snaze neurvat přední kolo v díře málem projíždí trnitým křovím s kopřivami. Neví, kterému kráteru v silnici se vyhnout dříve.
O kus dál jede vozík tažený kravkou. Citrón projede kolem ní a nic. Jakmile ji však minul Náčelník na svém pekelně hlučném a kouřícím stroji, kravka se splašila a vozka měl co dělat, aby vozík nepřevrátila.:)
Už se smráká a začínáme se rozhlížet po noclehu. Zastavujeme v zapadlé vesničce Nisovo, nacházející se v bulharském přírodním parku Rusenski Lom.
Stavíme stroje před hospůdkou, kde sedí místní pivní mančaft. Příjezd motorek vzbudil zájem chlapů, kteří nás i stroje zvědavě okukují.
Dáváme si pivo, které stojí pár stotinek leva. Náčelník jich má plnou hrst a říká, že za těch pár drobáků, by se kliďánko mohl ožrat do mrtva.:)
Najednou nám paní výčepní přináší pivo, které jsme si neobjednali. Ukazuje na sympatického strejdy od vedlejšího stolu. Dáváme se do komunikace. Jmenuje se Peter a tvrdí, že má doma také stařičkou Jawu 175, rok výroby 1950. Nabízí nám ji ke koupi i s hromadou náhradních dílů.
Jsme mu patrně sympatičtí, protože nás zve k sobě domů na nocleh. Zvažujeme a nabídku nakonec přijímáme.
Platíme a jede se. Peter nepil jen pivo. Bulhaři mají rádi mastiku. Je to něco na způsob naší výčepní lihoviny. Náš nový přítel svá piva prokládal právě tímto nápojem a proto už řádně pletl nohama.
Vyšli jsme před hospodu. Peterův místní kamarád byl stejně jako Peter opilý na šrot – sedl do svého Fordu a nebyl schopen ani nastartovat…:)
Motorky už běžely na volnoběh, když Peter startuje svého Trabanta a zkouší se rozjet. Motor řve na plné obrátky a Peter tam rve jedničku bez spojky. Když konečně spojku sešlápl a zařadil, tak se Traboš začal všelijak vrtět a skřípat.
Macek přijel na kozocyklu k autu a dlaní zabuší na okénko. Naznačuje Peterovi gestem, aby povolil ruční brzdu.
Peter pochopil! Usmívá se od ucha k uchu jako sluníčko a udeří se dlaní do čela. Odbrzďuje a stroj se s děsivým kvílením pneumatik začíná vzdalovat první kosmickou rychlostí od hospody.
Než jsme ho na motorkách dohnali, tak stačil proletět první křižovatku pravoúhle odbočující do leva. Přejel přitom obrubník a Trabant jel chvíli po dvou kolech.
Zdá se, že Peter je zkušený pilot! Nejen že stroj pokládá zpět na všechna kola, ale ještě při tom zvyšuje rychlost natolik, že mu sotva stačíme.
Trabant kličkuje od krajnice ke krajnici a je slyšet zuřivý jekot dvouválcového hnacího agregátu. V tom se ze zatáčky před námi řítí v protisměru další vůz. Kličkuje podobně jako Peterův stroj…:) Patrně kolega z hospůdky v sousední vesnici.:)
V okamžik vzájemného míjení se už už zdálo, že se vozy střetnou čelním nárazem, ale v poslední chvíli zkušení bulharští piloti strhnou volant - každý ke své krajnici…
Pak už je slyšet jen skřípot blatníku o blatník a bočních dveří o boční dveře. Tvrdou ránou do sebe naráží také zpětná zrcátka. Je to ve zdejším kraji nejspíš normální jev, neboť oba jezdci ve vozech pokračují bez zastavení dál v jízdě.
Po kilometru strmých serpentin přijíždíme k Peterově chatě. Při odbočování se trabant „lehce“ otírá o velký kámen u krajnice a s žuchnutím zastavuje o sloupek brány.
Peter nadšený z jízdy se s pochichtáváním souká z auta, odemyká bránu, znovu nastupuje a s plynem na podlaze vletí do dvora. Málem při parkovacím manévru sráží svoji Jawu 175, přikrytou plachtou.
Uvádí nás do domu a s pýchou provádí svým královstvím. Vytahuje svoji domácí kořalku a pijeme stopečku na zdraví. V jednom z pokojů na nás čekají tři postele.
Vybalujeme bagáž a Peter znovu sedá do nezničitelného vozu a někam odjíždí. Vrací se po půl hodině, my se na dvorku cpeme obrovskými lískovými oříšky, jablky a švestkami ze zahrádky.
Uléháme - Citrón s Mackem do postelí, Náčelník na betonovou verandu venku…:)

Pondělí 18.9. den dvanáctý…

Ráno vstáváme brzy. Snažíme se co nejdříve odlepit.
Peter vstává chvilku po nás. Je na něm znát kocovina, kouří, s údivem obchází svého Trabanta a při tom si něco tiše bručí…:)
Náčelník se odchází vymočit za barák do zahrady. Je poznat, že není zahrádkář – klidně se ve svých bagančatech prochází v záhonu s petrželí a svoji potřebu vykoná do mrkve…:)
Ach jo Náčelníku, ty jsi ale reprezentant…:)
Ptáme se Petra, proč má na stožáru pověšenou bulharskou vlajku. Vysvětluje nám, že Bulhaři jsou hrdý národ a každý správný Bulhar to tak dělá.
Je pravdou, že podobných vlajek u domů jsme cestou viděli spousty.
Srdečně se loučíme. Dostáváme na cestu od Petera jablka a vyrážíme k hraničnímu přechodu směr Ruse.
Po pár kilometrech zastavujeme a vaříme snídani.
V Ruse se zastavujeme pro chleba. Jdeme podchodem k obchůdku a všude je cítit těžké vůně parfému. Místní ženy se voňavkami snad polévají a chlapi jakbysmet…
Žádáme kamaráda prostřednictvím SMS o radu kvůli potížím s bizonem. Je to vynikající elektrikář a také motorkář.
Přichází odpověď a ta Citróna navádí k jisté úpravě na kontaktech svíček. Zdá se, že to pomohlo – že by to mohla být taková hloupost nás nenapadlo. Od té chvíle bizon přestává zlobit – třikrát sláva Tobě, milý Kronťo a Emile za pomoc v nouzi:)
Na benzínce LUK utrácíme poslední leva za benzín. Náčelník se marně snaží kompresorem přifouknout vzduch do pneumatik, stále mu totiž vyskakuje hadice z ventilku. Macek mu ukazuje, že to jde, ale Náča protivně mručí a myslí si své…:)
Znovu jedeme po dlouhém hraničním mostě přes Dunaj a bez problémů projíždíme obě celnice.
Z Giurgiu po kvalitní státničce jedeme do Adunatii-Copaceni. Je to městečko na periferii Bucuresti. Cestou Náčelník ztrácí své bermudy ledabyle připevněné k nosiči a o kus dál mu navíc vypadne PETka s pivem. Skáče po silnici a kupodivu to vydržela. Oboje zachraňuje Macek – Náčelnické bermudy ale do ruky bere raději v motorkářské rukavici.
S těmito ztrátami se v jeho případě počítá a je to naprosto v pořádku. Během této expedice už ztratil zhruba čtyři flašky s vodou. Na loňské expedici ztratil na Ukrajině dokonce tašku s jídlem a pak i spacák…:)
V Letca Noua na jedné ze zastávek při hledání cesty v mapě
si Macek půjčuje od Citróna bizona, aby vyzkoušel, jak se chová mašina s PAVem. Svěřuje svůj stroj Citrónovi a usedá na legendární Čezetu.
Ač je to zkušený jezdec, má s ovládáním značné potíže. Po pár kilometrech projíždí ostřejší zatáčkou a málem končí v protijedoucím autě. S třesoucími koleny zastavuje, slézá ze stroje, kterému se při jízdě vlní rám jako had a nefunguje ani jeden tlumič.
S díky vrací mašinu svému majiteli. Nutno podotknout, že vydat se na tak dalekou cestu s touto motorkou je svým způsobem hrdinský čin!
S jistotou raději Macek nasedá na svou spolehlivou a věrnou šestsetčtyřicítku, něžně ji pohladí nádrž a jede se dál.
Po pár kilometrech zastavujeme u říčky za vesničkou Buscani na oběd v trávě.
Náčelník slézá ze stroje těsně u břehu a odhazuje své rukavice tak šikovně, že jedna z nich skončí ve vodě. Naštěstí je to u břehu na mělčině. Drží na nějaké větvičce.
Vzniklá situace dohání Náču k zoufalství!
Nejprve lišácky vyčkává, jestli mu ji Citrón či Macek nevyloví. Oba motorkáři však dělají, jako že nic, dál vaří jídlo a po očku sledují, jak se situace vyvine…:)
Náčelník shání nějaký klacek na vytažení a doufá, že s ním rukavici vyloví.
Jde okolo nějaký Rumun… Koukne, s úsměvem vyzouvá tenisky, vstupuje do říčky, rukavici bez problémů vytahuje z vody. S bezelstným úsměvem ji beze slova podává Náčelníkovi.
Možnost, že by se Náča při záchraně dotkl některou částí těla vody, ho jistě vů