Albánie 2007 - část 1.
Albánie 2007
„v zemi škipetarů“
část 1. (1. 9. 2007 - 4. 9. 2007)
Macek
Je 1. 9. 2007 sobota ráno, ranní počasí je oblačné, ale nevypadá to nijak nebezpečně.
Cestování lačný Macek už před osmou ráno vyráží na naložené Jawě na čerpačku Shell do Šlapanic. Je to naše tradiční místo, odkud vyrážíme za hranice všedních dní..
Má tam čekat Citrón se svým ošklivým Bizonem. Třetí člen teamu je Kuře, ale ten je v tuto chvíli ještě na montáži, mimo republiku. Přijede však za pár dní, udělá STK na svojí Jawě 634 a pak nás bude muset dohnat. My kvůli němu navštívíme Rakouské Alpy, Itálii a Slovinsko, což je mimo naši trasu. Tím mu ale dáváme šanci nás potom dohnat.
Chvíli před devátou přichází na čerpačku s hodně nasranou tváří Citron a omlouvá se, že má zpoždění. Má naloženou motorku před domem, ale stala se nemilá věc v nevhodnou dobu – pantatík Citróna mu při couvání autem zavadil o mašinu. Ta se chuděrka odporoučela, vlivem neúprosné gravitace, k zemi. Taťulda přetíženou motorku sice zvedl, ale neudržel balanc a ta se s rachotem položila znovu, tentokráte na druhý bok. Celková bilance: ulomený blinkr, ohnutá stupačka a rozdrcené koncové světlo na jednokolovém, přívěsném vozíčku PAV…
Stupačku spravuje dobře mířený kopanec kanadou, koncovka se slepuje průsvitnou lepicí páskou a blinkr jedeme vyměnit do garáže z druhé mašiny. Je 10.30 a my konečně můžeme vyrazit daleko za neznámý obzor. V obchodě ještě kupujeme zásobu chleba a přes Slatinu, Modřice, Ivančice, Jaroměřice n. Rokytnou, Jemnice, míříme k státní hranici s Rakouskem. Projíždíme také kolem Vranovské přehrady, ve které je vlivem sucha značný podstav vody. Před hraničním přechodem ve Vratěníně nás přepadá záludný bouřkový mrak a tak zatavujeme na benzínce, kde nabíráme plné nádrže a svačíme, čekaje, až se déšť přežene. Za necelou půlhodinku překračujeme bez potíží hranici, mizernou českou silnici nahrazuje solidní rakouská asfaltka.
Projíždíme příhraniční městečko Drosendorf Stadt, přes Weidhoffen svištíme do pivního města Zwettl. Cestou se honí dešťové mraky a citelně se ochladilo. Při vjezdu do města se zastavujeme a přidáváme teplejší vrstvu oděvu. Jen vyrazíme, tak se spouští prudký déšť – takový nemá snad žádný motorkář rád. Za kruhovým objezdem odbočujeme k autosalónu a schováváme se do průjezdu pod střechu. Po čtvrthodince se déšť uklidňuje, a my vyrážíme po malých silničkách dál směrem k rakouským Alpám. Tma nás dopadla vřed vesničkou Wurschendorf. Na obloze se stále honí mraky a tak se snažíme najít střechu nad hlavou.
Jedeme znovu v dešti, když Citrón svým zkušeným zrakem nachází vysoko ve svahu nad vesničkou stodolu, vedle níž je přístřešek na parkování zemědělské techniky. Rázně vjíždíme pod přístřešek, doufaje že nás nikdo nepřijde vyhodit. Vaříme na ruském benzínovém vařiči Čmelák jídlo a čaj se slivovicí, jako závdavek zasyčí dvě piksly Kozla a uleháme na vrstvu drcené kůry, které je tu celá hromada. Jsme rádi, že máme střechu nad hlavou a ukolébáváni ťukáním dešťových kapek na plechovou střechu brzy usínáme.
Neděle 2.9., den druhý
Je chladné a vlhké ráno. Při vaření snídaně zastavuje vedle nás auto a z něj si nás nedůvěřivě prohlíží přes tlusté brýle nějaký místní chlápek – patrně majitel stodoly. Macek se na něj kření, kyne mu přátelsky na pozdrav a Citrón se tváří neutrálně – spíš jako citrón. Po půlminutě mu patrně docvaklo, proč tam asi jsme, a pokračuje v jízdě. Citrón jde na obhlídku okolí, a při návratu Mackovi sděluje, že o kousek výše do kopce je otevřená stodola, nikdo nikde, a leží tam zánovní motorová pila Stihl. Také dodává, že stát se to u nás, tak by tam patrně dlouho nevydržela…
Dolů na hlavní sjíždíme bez motoru a přibližujeme se k Dunaji, kde leží slavný Melk. Přejíždíme most přes velkou řeku Dunaj. Je dlouhý, a ne málo, ale kam se hrabe svojí délkou na most přes tutéž řeku, který jsme projížděli minulý rok, cestou do Bulharska, na hraničním přechodu v Ruse. U zámku parkujeme stroje a vydáváme se na prohlídku zámeckého parku i nádvoří. Vše kolem je „špígl nýgl“ – ostatně jako všude jinde v Rakousku. Prohlídka samotného zámku je pro Moraváka poněkud drahý špás, a tak se vydáváme na další cestu.
Projíždíme Grob Skolkach, St. Leonhard, Scheibbs a Hieflau. Za tímto městečkem zabočujeme na oběd do lesa, kde vede do prudkého kopce asfaltka. Asi po kilometru nacházíme příhodný flek a stavíme mašiny na pěkném místě, u horského potůčku. Macek na benzíňáku vaří, Citron vyráží po jídle na obhlídku. Na druhé straně je vidět ztrouchnivělá, prastará chata. Začíná pršet a tak se jdeme do chatky schovat. Podle vnitřního zařízení a různých věcí soudíme, že tu kdysi dávno bydlel nějaký včelař. Macek se pouští do zevrubné prohlídky interiéru a z různých tajných zákoutí si nakonec odnáší pár parádních trofejí – například: prastará porculánová fajfka „gypsovka“, pár kusů stařičkého železného nádobí, vykovaného ve fi. Krupp, tři zásobníky vojenské munice neznámé značky – ráže 8 mm.
Přestává pršet a my vyrážíme dál – Admont, Liezen, Schladming, Radstadt a soumrak nás zastavuje až v St. Martin. Tam nacházíme příhodné místo na přespání u místního fotbalového hřiště, kde stojí srub se zastřešenou verandou. Na obloze se honí mraky a tak jsme za přístřeší vděční. Rozbalujeme spací ansábl a uleháme pod pergolou na kachličky, ke stěně srubu.
Pondělí 3.9., den třetí
Je kolem třetí hodiny ráno a Macek je probuzen žízní. Potmě sahá po PET láhvi s vodou, kterou večer položil u stěny srubu hned vedle spacáku. Šroubuje víčko, ale trvá to prapodivně dlouho, než si dopřává doušek osvěžujícího nápoje… Do pusy se té vodě nějak nechce, že by mrzlo, běží Mackovi hlavou…
Áááá, už to teče, ale …
Mackovi ve v setině sekundy dochází která bije! Veze s sebou totiž mimo jiné, dvě PETky s olejem M2T, který se u dvoutaktních motorů v poměru 1: 40 přidává do benzínu. Tyto láhve stojí vedle vody – kde jinde...
Macek naštěstí tento motorkářský „drink“ nepolkl, vyletí ze spacáku a odchází jej vyplivnout za srub. Ústa několikanásobně vyplachuje vodou a na závěrečné odmaštění ještě použije silnou slivovici. Ač je to pravověrný motorkář, tak mu tento nápoj vůbec nechutná.
Ráno nás budí nějaká dřevařská mašina z nedaleké firmy – řve jako JAS-39 Grippen při forsáži. Po snídani a horkém čaji balíme a vyrážíme na další cestu. Chvíli jedeme po rovince, pár kilometrů nato se silnice zvedá vzhůru do hodně drsných serpentin. Nedá se jet jinak než na jedničku a motory nezadíráme snad jen kvůli velmi chladnému a vlhkému vzduchu. Na kopci zastavujeme v centru městečka, vůkol kterého jsou lyžařské sjezdovky.
Tam se kopec lomí a my jedeme s vypnutými motory dolů, přes Spittal a dále na Feistritz, tam odbočujeme z perfektní silnice na horší kvalitu směrem na Hermagor a Fiestritz.
Zastavujeme se na autobusové zastávce a obědváme. Macek rozebírá vařič Čmelák, protože nefunguje, tak jak má, bohužel nemá potřebné nářadí. Vysvlékáme teplejší oblečení a pokračujeme na rakousko-italský hraniční přechod. Ten projíždíme bez zastavení až do italského města Tarvisio. Zastavujeme na hlavní ulici. Macek hlídá motorky a Citrón odchází koupit pečivo. Ještě přepadneme místní cukrárnu, jelikož být v Itálii a nedat si zmrzlinu je bohapustý hřích.
Nabrali jsme kurz na jezero u Cave del Predil. Už jsme se dva dny pořádně nemyli a tak se těšíme do čisté vody. Nedbaje proto ledového, horského větru, převlékáme se do plavek a za potlesku obědvajících Italů a Rakušáků z nedaleké restaurační zahrádky vstupujeme do křišťálově čisté a bodavě ledové vody jezera.
Po koupeli vyrážíme na italsko-slovinský hraniční přechod Passo del Predil, míjíme starou vojenskou pevnost a ocitáme se na úpatí hory Mangrt, která je vysoká 2677 m.n.m.
Padlo rozhodnutí se na ní vyškrábat. Nasazujeme koním ostruhy a po úzké asfaltce která se klikatí, stoupáme pomalu nahoru. Potkáváme spoustu rakouských motorkářů, většinou na slavných endurech BMW GS 1200 a ani chvíli nepochybujeme, že se tak vysoko bez potíží vyhrabou i naložené stroje ČZ a Jawa. Svah je strmý, plný zatáček a jedeme tak, aby nás nesmetl nějaký stroj jedoucí dolů. Na obloze se honí mraky a za každou zatáčkou se nám odhalují pro milovníka přírody a hor fascinující výhledy na horské masivy. Projíždíme několik hrubě vystřílených tunelů ve skále a v jednom z nich nám jde do protisměru vstříc stádo ovcí jdoucí z pastvin. Zastavujeme, vypínáme motory, aby se ovce neplašily a necháváme celé stádo za cinkotu zvonečků v klidu projít. Čím jsme výše, tím více se ochlazuje, přibývá mlhy, ve které za chvíli zcela „utoneme“. Hladce se dostáváme na vrchol, ze kterého, díky počasí, není vidět dál než na pár metrů –škoda...
Otáčíme tedy mašiny a bez natočených motorů se vracíme stejnou cestou zpět.
Užíváme si to, jak jen to jde – zatáčky, krásné scenérie, cupitající stáda ovcí, u kterých musíme jet pomalu, aby se zbytečně neplašily…
Dole se dostáváme na solidní asfaltku, která nás vede krásnými místy Triglavského národního parku. Zastavujeme také u tvrze Kluže, kde s baterkou šmejdíme v uměle vystřílené jeskyni, která byla nedaleko samotné tvrze. V dobách obléhání v ní bylo umístněno několik strategicky umístněných kulometných hnízd, které velmi dobře chránily samotnou tvrz. Asi málokdo z civilního obyvatelstva si dokáže představit, jakou paseku dokáže natropit taková mašina na smrt v rukou odborníka…
Vedle tvrze protéká také horská říčka, ale těžko by jste se v ní osvěžili – její proud se totiž valí v skalní soutěsce, a ta je hluboká cca 60 metrů pod úrovní silnice.
Přijíždíme do městečka Bovec, kde si v obchůdku nakupujeme chleba, nějaké ovoce i zeleninu a také pár škopků. Citrón si mne ruce. Má s sebou totiž pár slovinských tolarů, a doufá, že je tu utratí, než přestanou platit. Na kase mu však prodavačka tyto peníze odmítne s tím, že jejich platnost již skončila a přijme pouze Euro. Citróna to rozžhaví doběla, a jeho „přetlakový ventil“ je těsně před otevřením. Macek ho táhne pryč, aby nebyla nějaká rvačka…
Hledáme místo na spaní. Všude kolem je národní park a snažíme se najít nějaké zašité místo. Kousek za Bovecem nacházíme prima flek. Je tu polorozpadlé pódium z prken, o kousek dál chatka a plácek jako stvořený pro stanování. Všude kolem nás jsou horské masivy a na obloze se neustále honí těžké mraky. Po postavení stanu proběhne malá večeře, spojená s ochutnávkou místního piva. Macek spí ve stanu a Citron uléhá pod provizorní přístřešek z celty na prkna pódia. Nad ránem prudký déšť vyžene Citróna z jeho místa. Je přijat do stanu, pod poctivou dvojitou střechu.
Úterý 4.9., den čtvrtý
Po snídani naše cesta vede mezi skalami přes vesničky Malnik, Podklanec, Soča, Koča Zlatorog a Pri Cerkvi, až na vrchol hory Vršič. Ta je vysoká 1611 m.n.m. Cesta na její vrchol je jedna velká serpentina – jedeme 200 m. rovného stoupání, zatáčka a pořád dokola až na vrchol, do zblbnutí.
Je citelné chladno, funí mrazivý vítr, sem tam spadne pár kapek. Máme však parádní výhled do kraje a na počasí nehledíme.
Na vrcholu zastavujeme vedle Oktávky s českou SPZ a dáváme se do řeči s osádkou vozu. Tvoří ji tři fajn kluci z Čech. Jsou ubytovaní v nějakém penzionku a chodí po okolí na túry těžšího kalibru.
Jdeme společně na dřevěnou vyhlídku a kocháme se nááádherným výhledem. Fičí ostrý ledový vichr a na okolních vrcholcích je sem tam vidět i sníh. Při loučení ještě jeden z nich vyskočí z auta a ptá se nás, zda nám může na naši cestu požehnat – prý je to mezi horami nasáklými lidmi takový zvyk. Souhlasíme a on nám dává ruce na ramena a odříkává prostou motlitbu: „Pane, drž prosím svoji ochranou ruku nad těmato dvěma klukama na jejich dlouhé cestě. Jsou to prima kluci a dopřej, ať se v pořádku vrátí ze svých cest za dobrodružstvím… Ámen“.
Ještě jednu nám podává oběma ruku a pak už beze slova nastoupí do auta odjíždí. Je to pro nás zvláštní chvíle. Startujeme motorky, ještě jednou se rozhlédneme kolem, překonáme zbytek stoupající silnice. Chvilku zastavujeme u horské chaty, uděláme pár snímků a pak už se necháme unášet bez nastartovaných motorů po serpentinách ke státní silnici. Za každou zatáčkou je něco zajímavého – stromy obrostlé mechem, skalní stěna, po které teče křišťálově čistá voda…
Macek zastavuje a tankuje do PETek lahodnou vodu ze silného pramene, pak stačí jen šťouchnout nohou, a jede se z kopce dál a dál. Potkáváme spousty motorek – zkrátka a dobře je znát, že pro vyznavače cestování na dvou kolech je tu ráj!
V městečku Oraniska Gora zastavujeme koupit čerstvé pečivo. Macek je u mašin, Citrón razí hledat kšeft. Ještě natankovat a můžeme krájet další kiláky. Ujedeme sotva 300 metrů, Citrónova mašina zmlkne – má sucho v nádrži a tak odbočí ze silnice. Macek vyráží hledat čerpačku – když bude blízko, tak Citrón tam mašinu dotlačí, jestli bude daleko, tak pomůže „kouzelná hadička“.
Pumpa je cca 300 metrů daleko. Macek se rozhodne nejdříve natankovat a pak vyrazí pro Citróna. Staví mašinu na centrální stojan, otevře nádrž a jen tak, ze zvyku si plácne po kapse, kde má peněženku s kreditkou a veškerou hotovostí, která není zrovna zanedbatelná. Ve zlomku sekundy mu však tuhnou rysy… Kapsa je prázdná a v momentě si uvědomí, že peněženku dal Citrónovi na nákup pečiva. Ten mu ji i s chlebem poté vrátil, avšak Macek ji položil na batoh, věnoval se připevnění bochníku pod gumicuk, ale na naditou prkenici pak zapomněl.
Týýý vole!!!
Macek odhazuje tankovací hadici na zem, pěstí zarazí bošák do spínací skříňky, málem ohne při startu šajtru, a první kosmickou rychlostí po zadním kole odjíždí hledat peněženku. Po cestě třeští oči na vozovku v protisměru ale nikde nic…
U Citróna zakvičí gumy a informuje ho o situaci. Ten má na tváři lišácký výraz a evidentně se skvěle baví. Po chvilce divadýlka sahá do kapsy, a podává Mackovi pohřešovanou prkenici.
Uf! Kámo díky!
Prý z báglu spadla při přejíždění obrubníku, když Citrónovi došlo palivo. Už jsme oba na čerpačce. Pumpař se na Macka dívá jako na debila – po té akci s rychlým odjezdem se však není čemu divit… Toho to však nerozhodí, je spokojen, že to dobře dopadlo. Jedeme po kvalitní státničce č. 202 a zastavujeme v městečku Gozd Martuljek, kde Citrón „přepadá“ místní poštovní úřad. Je totiž student a potřebuje kouknout do své mailové schránky ohledně nějakého termínu ze školy, či co. Citrón se ve zdejším kraji před léty motal, a oznamuje, že za městem je prý vodopád a o kus dál další, ještě větší. Oba dva rozhodně stojí za shlédnutí. Zamykáme mašiny v lese a vyrážíme skalním kaňonem proti proudu dravé horské říčky.
Voda v ní je vlivem rozpuštěných vápenců modravě bílá, téměř jako mléko.
Po překonání všelikých překážek a můstků nám sílící hluk prozrazuje, že už jsme nedaleko. Konečně, Citrón nekecal, je to parádní podívaná… Na cestě zpět potkáváme skupinu německy hovořících kluků a holek. Jsou perfektně vybavení do přírody – značkové hadry křiklavých barev, bílé botky z hladkou podrážkou, za zmalovanými děvčaty v lodičkách se táhne vůně parfému, kterou cítíme ještě 5 minut po tom co jsme je minuli…
Ke druhému vodopádu vedle městečka Mojstrana už se dá dostat i s motorkou. Jawa i Číza si hravě poradí se štěrkovitým tankodromem lesní cesty. Stavíme na parkovišti a zbytek – cca 300 metrů - překonáváme po svých. Vodopád se jmenuje Peričik a hlavní sloupec padající vody měří na výšku 52 m. Vrchní přepad, který zespodu není vidět, má podle mapky16 m.
Stojíme kus od padající H 2O. Ohlušující rachot vodní masy vzbuzuje značný respekt – ne nadarmo se říká, že je voda živel! Snadno odhadujeme, že by asi nebylo zdraví prospěšné si pod hřmící vodopád stoupnout… Ve vzduchu jsou mikrokapky, obalí v mžiku foťák včetně čočky a znemožní vyfotit vodopád zblízka. Jsme zpět u motorek, popojedeme k velkému kameni, a na lavičce obědváme. Po najetí na státničku, vyrážíme směr Jesenice, Radovljica, kde nás dohání dešťové mraky.
U města Kranj už jedeme v hustém dešti. Mezi mašiny se za jízdy vnutí náklaďák. Citrón vpředu odbočuje a Macek, který přes mokré plexi své přilby vidí sotva na pár metrů, to nezaregistruje. Předjíždí náklaďák a snaží se dojet Citróna, domnívaje se že má náskok, ale po několika kilometrech pod plným plynem je mu jasné, že Citrón musí být na jiné silnici. Pomocí mobilu se domlouváme, že se setkáme Za Ljubljanou, u kostela ve městě Škofljica. Macek tam dorazí jako první a čeká. Pořád poprchává, ale mraky se začínají protrhávat. Po chvíli slyší zvuk Bizona, ale Citrón pořád nikde. Kostel je totiž rafinovaně schovaný mezi stromy a tak se nakonec scházíme na vlakovém nádraží.
Přichází SMS od Kuřete, který stručně oznamuje, že úspěšně proběhla STK a vyrazil za námi. Už je pozdní odpoledne, a snažíme se proto ukrojit nějaké kilometry. Jedeme na jihovýchod, po státničce 106, až do vesnice Turjak. Tam odbočujeme a začíná pátrání po noclehu. Na konci vesnice je prastará tvrz, u ní obrovský přístřešek s vybetonovanou střechou, a vedle něj velká dřevěná budova - snad fara, či něco na ten způsob…
Po úzké asfaltce sjíždíme serpentýny a hledáme místo, kde rozděláme oheň na večeři. V údolí nacházíme kamenolom a zastavujeme. Všude je mokro a dřevo ne a ne chytit. Pravověrný kotlíkář by námi opovrhl, když jsme museli přistoupit k motorkářské metodě rozdělávání ohně – pomohlo půldecko benzínu z nádrže. Mezi kameny byl objeven nádherný exemplář žluto-černého mloka Salamandra. Macek krasavce bere šetrně do ruky, pouští ho do malé kaluže, aby se opláchl a nafotí mu parádní kolekci makrosnímků.
Je to opravdový fešák – mločicím se jistě líbí… Už je tma, tak balíme, zaléváme oheň vodou a jedeme zpět do Turjaku pod vyhlédnutou střechu na nocleh. Soudě podle žlabů pro dobytek v zadní části to byl původně chlév pro dobytek. Je chladno, syrovo a pofukuje vítr – důkladně se proto připravujeme na noční chlad a brzy usínáme vedle svých strojů.
Část druhá (5. 9. 2007 - 9. 9. 2007)...
—————